Podařilo se nám získat povolení k výstupu na Babí horu. Vytoužený permit způsobil, že jsme zvažovali i prvovýstup, ale než troškařit s trapným prvovýstupem, raději jsme zvolili obávanou červenou turistickou značku. Původně se cesta jmenovala Suicide Mission, ale název se nějak neprosadil. Větší počet účastníku zájezdu nám umožní točit se na přední pozici, kde je kromě náročného úkolu hledání turistických značek ještě zodpovědnost za budování štandů, kde budeme odpočívat a zvažovat, zda pokračovat ve výstupu nebo takticky ustoupit. Při přípravě jsme věděli, že letos se kromě fronty turistů na Everest ve vysokých horách nic neuskutečnilo, nekoná a nechystá a už pouhým příjezdem na chatu Slaná Voda si zajistíme nominaci na Zlatý cepín. Aklimatizaci a zocelení naší neuvěřitelné fyzické a psychické kondice si zajistíme na Malé Fatře.
      Zdárně jsme dojeli do Terchové, kde si spokojeně pochvalujeme naprosto skvělé Zmrzlinárium Pablo. Už jsme očekáváni v navoněné a nablýskané Montaně, kterou máme celou jenom pro sebe. Po malém průzkumu okolí se uvelebíme v Drevenici pivovaru Vŕšky, kde vysedáváme bez výhrad k čemukoliv k naší naprosté spokojenosti. Podobně vydařený začátek může být hrozbou pro vlastní výlet, kdy je zřejmé, že takové pohodlí končí a někomu se nebude chtít otáčet k Terchové zády. 
      V pondělí 29. září 2025 odcházíme z Bielyho potoka proti proudu Hlbokého potoka. Hned na začátku se vynoří obavy, že ta rovina asi dlouho nevydrží. Později nás obklopí skály a potok sevře soutěska. Na potoku se vytváří vodopády, které mají jednu zajímavou společnou vlastnost, že v nich voda vždycky teče seshora dolů. Vyjdeme na malý palouk. Před námi trčí plochá skála Malého Rozsutce. Zajímá nás ještě Velký Rozsutec. Koukáme na něj a vidíme jenom mlhu, která je napíchnutá na špičky smrků. 
      Z lesa si přešlápneme do kosodřeviny a najednou se na několik sekund ukáže skalnatý Rozsutec. Vidíme ho poprvé a naposledy. Opona se zatáhne a v dalším dějství začíná sněžit. Místo lana je na skále položený řetěz. Divím se, co je tady všude lidí, jako by tam nahoře bylo něco zajímavého. Chlap se vynoří z mlhy a slibuje stánek s občerstvením, protože už moc dobře ví, že tam není proč chodit. Na vápencovém špičatém vrcholu jsme rádi, že se vzájemně vidíme a nevrážíme v mlze do sebe. 
        Sestup je hodně náročný a strmá vápencová skála jako v Alpách vyžaduje pořádné soustředění, na co šlapeme a čeho se držíme. Všichni se v pořádku sejdeme na sedle Medziholie. Ohlížíme se zpátky na Rozsutec a prohlížíme si jenom Sluncem ozářený spodek svahu, který se již od spodu zanořuje do oblaků. Pochvalujeme si, že jsme si dopřáli naprosto skvělý přechod Rozsutce od severu na jih. Rozsutec se ale taky mohl trochu pochlubit sám se sebou. 
       Před námi se zvedá Stoh, který je prakticky úplně stejně vysoký jako Rozsutec. Zajímavé je, jak moc rozdílné jsou dva stejně vysoké kopce v těsném sousedství oddělené úzkým sedlem. Rozsutec je tvořený špatně rozpustným dolomitickým vápencem vytvářejícím strmé ostré skalnaté věže a Stoh je uplácaný ze slinitého vápence smíchaného s jílem a ze Stohu se stal obyčejný zatravněný kopec porostlý lesem připomínající stoh.   
       Nechce se nám jít znovu takhle vysoko, odkud jsme tak pracně sestoupili a odbočíme na žlutou značku, která vede po úbočí kopce. Netrvá dlouho a naše kalhoty mě připomínají výpravy do podzemí Moravského krasu. Nenapadlo mě si vzít návleky na kalhoty, které by teď nečekaně a překvapivě našly uplatnění. Mazlavé, mlaskavé a lepkavé blátíčko obaluje boty. Všude pořád překáží kořeny, zbytky velkých pařezů přímo v pěšince, samý šutry a stejně jdeme do kopce. Zkratka se stala pomstou z nějakého nám neznámého důvodu. Dojdeme k červené značce, která se strmě zvedá k vrcholu Stohu a současně klesá i dolů na okraj louky. Jak po tom kluzkým blátě nějak sejít? S úlevou sestoupíme na okraj louky. Před námi se otevře očekávaný hřeben Malé Fatry vlnící se po stepních vrcholech. Takže zase nahoru na Poledňový grúň. Grúň je totiž odlesněný horský hřeben přeměněný na rozsáhlé pastviny. 
       Zbývá poslední úsek. Nechutný a mimořádně nepříjemný sestup 500 výškových metrů k Chatě na Grúni. Jsme nepřetržitě vystaveni hrozbě nekontrolovatelného smyku. Blátem obalený boty těžknou. Zdánlivě nesmyslně chodíme mokrou vysokou trávou rovnou dolů. Snažím se využít i okraje lesa. Stoupnout si na pěšinku vyžaduje nebojácné odhodlání. Chatař moc dobře ví, čemu jsme byli vystaveni a potvrdí nám, že ranní návratový výstup bude nesrovnatelně mnohem snažší a pohodlnější.
      Stejně jako včera se těšíme na polojasno. Na sever i na jih od nás si užívají modré oblohy se Sluncem, ale na samotný hřeben si zalehla oblaka, která nemají snahu se zvednout jen o kousek výše. Očekávané výhledy nám jsou zapovězené a výstup na každý z mnoha vrcholů končí v mlze, skrz kterou se nedá rozhlížet po kopcích kolem. Nicméně je zásadně důležité, že je jinak sucho a počasí nám vytváří téměř ideální podmínky pro přechod hřebene Malé Fatry. 
        Ono se řekne ujít pouhých 15 km proti včerejším třinácti kilometrům, ale celkové převýšení 2,7 km nahoru a 2,1 km dolů za oba dva dny dává vzdálenosti úplně jiný rozměr. Navzdory schůdné cestě potřebujeme na takový malý kousek cesty celý den. Ale hodně vyjímečný den, protože „hrebeňovka Malej Fatry je úžasným a neodpustiteľným zážitkom“.
        Už jsme na Silovském sedle a dělají se díry v mracích. Vidíme modrou barvu oblohy a dokonce se i prodírá Slunce. Na vrcholu Kriváně se potácí postavičky. Konečně slíbené polojasno. Příliš unáhleně si dovoluji vyměnit bundu a čepici. Za malou chvilku potkávám Honzu, který se vrací z vrcholu nejvyššího kopce na Malé Fatře. „Zmar, beznaděj a zoufalství.“ Nahoře už jsem zase v plné zimní výbavě. Jenom Míra si ještě nevšiml, jak se zase citelně ochladilo. 
       Další kopce před námi a později i za námi a cesta je vyloženě příjemná. Na Ztracenci sedí nalezenec Béďa, který se rozhodl jít do lesa trochu probrat a vyplašit medvědy. Než si vrátím batoh na záda, tak jsou Míra s Honzou někde pryč. Dojdu na Biele skaly, což znamená, že travnatý hřeben je přerušen skalním výchozem. V dálce vidím Míru s Honzou, jak někam peláší. Ve snaze zatajit nohám, co po nich pořád vyžaduji a nepomlátit se někde na skalách, pokračuji na Suchý mnohem uvolněněji. Po několikáté už se mně dnes stalo, že zastavím, koukám, sundám od včerejšího bláta špinavý batoh, otevřu batoh, vyndám foťák, zapnu foťák a koukám. Kde to je? Tak zase nic. Foťák strčím zpátky, batoh pověsím na ramena a zase jdu o kus dál. 
        Sestupuji z posledního kopce na trase. Dole je palouček, kde se z lesa vynořil Béďa. Po louce vstříc chatě s nabídkou jídla a pídla uhání Míra s Honzou. Sejdu na louku a zjistím, kolik je hodin. Tady šli divočáci Honza s Mírou před 16 minutami. Suchý za mnou se tyčí proti modré obloze a svítí Slunce. Trochu pozdě. 
      Na chatě se máme opět skvěle. Jelení guláš s karlovarským knedlíkem a pivo z 10 let provozovaného pivovaru Martins rozhodně stojí za zmínku. Chatař Drahoš Štepanovský hodnotil počasí, kdy zjistil, že jaro bylo studené a vlhké. Léto bylo naopak studené a vlhké. Podzim pokračuje v osvědčeném modelu a máme za sebou takový studený a mokrý rok. Drahoš ještě vzpomínal, jak se tady běžně v septembery chodilo v kraťasech ve 23° C. Zrovna na připomenuté inverzní nádherné podzimní počasí jsme se těšili. Zase na druhou stranu nás počasí na hřeben vůbec nemuselo pustit. 
       Další dopoledne si prohlédneme slušně se rozpadající kdysi solidně rozlehlý Starý hrad, původně nazvaný Varín. V nádražní pizzerii v Nezbudské Lúčce mají také naraženého Martinse a u dřevěných talířů s pizzou se chystáme na prohlídku hradu Strečno. Máme za sebou 39 kilometrů po Malé Fatře s 2,7 km do kopce a 2,9 km z kopce. 
     Následující den je vyhrazený výstupu na nejvyšší kopec Beskyd. Béďa se obětoval a zajišťuje nám pro případ potřeby podporu zespoda. Konečně svítí Slunce a nový den začíná slibovaným polojasnem. Na okraji lesa zhruba v 1.400 metrech na mořem začíná být nasněženo a jen zůstanou poslední stromy za námi, tak se necháme zase obklopit hustou mlhou. Původně mokrý sníh zmrzl a ztvrdlé větve kosodřeviny nejsou ani trochu poddajné. Z Małe Babie Góry scházíme do sedla a pak následuje solidní výstup na kopec. Je zřejmé, že směr postupu jsme si vybrali správně. Občas se někde něco na okamžik ukáže, ale jinak je mrak neústupný a na hřebeni Babí hory se mu líbí. 
     Tak jsme překvapivě společně na vrcholu Babie Góry v 1.725 metrech. Na podmínky vytvořené počasím je až neuvěřitelné, že celý výlet proběhl podle plánů a bylo nám dopřáno si všechno beze zbytku prochodit. Svým způsobem bylo počasí vyloženě hodně příznivé a umožnilo nám v klidu si projít nádherná pohoří. Přesto si neodpustím, že za tři dny v horách nám mohlo Slunce svítit na cestu dohromady třeba alespoň minutu. Honza s Mírou našli sestupovou cestu po žluté značce, zmizí v mlze a od té chvíle už jsem je ani nezahlédl. 
       Pátek je věnovaný návratu domů. Pátek se sobotou jsou nejen na slovenských horách   slunečné, ale přechodná ukázka nádherného počasí nás nezajímá, protože na podobné počasí nejsme po uplynulém týdnu zvyklý. Klidný návrat domů zajistil, že dávno upečený výlet dopadl nakonec víc než skvěle, za což je třeba poděkovat všem účastníkům výpravy. Přestože se na Malé Fatře určitě nejednalo o vytoužený sen, tak uskutečnění takového vydařeného výletu je výsledkem odložení pohodlnosti, protože jak kdysi prohlásil Karel Svoboda: „Je třeba nenechat se opít vlastním alibismem, rozumem a leností a jít po snech a předsevzetích.“