Další den se protáhneme tím neskutečným městem do Patanu, který je údajně nejstarší městskou částí údolí Kathmandu. Patan podle očekávání rozhodně nemohl zklamat a rozsáhlá členitá zástavba Patan Durbar Square zaplněná pagodami hinduistických a buddhistických chrámů a dalších staveb působí blahodárně. Netrvá dlouho a opět se vytrácíme do bludiště městských budov. Pouze vědomí, že zde nebydlíme a ani se dlouho nezdržíme, nám dovolí poměrně klidně prostupovat ulicemi obklopeni neuvěřitelným všedním životem Nepálců. Odjezd z tržiště nebo možná smetiště, teď nevím, nám poskytuje další vyjímečný zážitek. Mimořádně nás zaujme hulákání chlapíka, který zřejmě upozorňuje, kam vlastně s dodávkou jedou.
        Už  jsem se důkladně seznámil se zdejší městskou dopravou. Zastávky tu nejsou. Ve dveřích autobusu nebo dodávky někdo stojí s balíkem peněz v ruce a huláká ven na ulici. Kdokoliv projeví zájem, tomu zastaví a stejně tak kdykoliv někdo vystoupí. Stačí postávat na úplně libovolném místě a jenom se na dotyčného podívat. Dnes tedy odcházím z hotelu sám a dvakrát zahnu do jedné široké ulice. Už mám plán Kathmandu. Kolem jezdí dodávky, tak jednomu hned ukazuju a ptám se: "Balaju?" Ukáže dovnitř auta a já za mostem přes potok vystoupím. Vzápětí po dotazu: "Swayambunath?" vlezu do autobusu.
        Jdu pěšky na okraj města pryč do kopců takovým vyprahlým údolím. Zase něco úplně neznámého a ukrutně zajímavého. Prohlížím si Kathmandu ve smogu seshora, sem tam nějaký pěkný domek, klid, kláštery na kopcích, terasy a pustina prorostlá stromy. Na svazích rostou kaktusy.
        Hned na kraji města se ke mně přidá nějaký pes. Já mu rovnou povídám, že nechci, aby mě doprovázel. Drží se mě však u nohy ještě více. Když se někde zdržím, obětavě na mě čeká. Nenechá se ani odradit ostatními psy, kteří jej vztekle odhánějí, když si chrání své území, kterým procházíme. Jdeme spolu nějaký 2 km do Narayanathanu a začínám stoupat na kopec Nagarjun. Nakonec docela vysoko nad údolím po nesčetných serpentinách otáčím a se psem se vracím zpět. Vyhání mě už naprosto nesnesitelný horko. Není tu žádný stín a Slunce brutálně žhne. Zcela jistě moc do 40° C nechybí, pokud už teplota tuto hodnotu nepřekročila.
        Ve středu 10. dubna nás na letišti nechávají pěkně vycukat a vystavují nás ukrutnému stresu. Takový nervování nemám zapotřebí. K odletu v 06:15 hodin nás odbaví rychle a bez prodlevy. Do cedule ale pak někdo přisypal nějaký písmena a čas se změní na 7 hodinu. „Delay … weather.“ V 7 hodin se na displeji číslice změní na 8, ale současně slyším výkřiky: „Lukla, Lukla, …“