Odpočinek a důkladná aklimatizace se výrazně projevuje. V chladném ránu v pátek 19. dubna  jsme si poměrně svižně a snadno nalehko jen s foťáky vyšlápli na Kala Pattar. Poslední opatrné metry na strmé a hladké plotně nad propastí. Dál už se nejde dostat ani metr. Skála se propadá dolů a o něco níže se začíná v ostrém rozeklaném hřebínku zvedat přímo do masívu jižní stěny Pumo Ri. Postáváme ve výšce 5.646 m n. m. kilometr nad druhým nejvyšším vrcholem Alp Dufourspitzem a jsme několik málo metrů nad Elbrusem, který je nejvyšším vrcholem Kavkazu. Nevím, jestli by mohlo být počasí ještě lepší. Proti výhledu nemůžu mít vůbec žádný výhrady. Pěkně nasvětlený mohutný Everest, Nuptse, na doplivnutí vzdálená Pumo Ri a rozervaný ledovec Khumbu se základním táborem. Sněhové laviny vymetající strmé skalnaté srázy. Naprostá pohoda a úžasný s ničím dosud nesrovnatelný výhled. K Everestu je odsud téměř stejně daleko jako ze Železné Rudy na Javor. Vrchol je od nás vzdálený 9,6 km.
        Odpoledne si vyšlápneme na hranu boční morény ledovce Khumbu, Koukáme do hlubokého žlabu a usoudíme, že se přes ledovec někam pod Nuptse opravdu nedostaneme. Úbytek ledu je skutečně obrovský a nepřehlédnutelný. Večer si říkám, jaký jsou to tady zvláštní hospody. Už několik dní v nich všichni vysedávají v péřových bundách s čepicemi na hlavách.
       Ráno je všechno bílé a pořád sněží. Výhledy jsou úplně pohlcené mlhou mraky. Místy krkolomná cesta do Base Campu Everestu se vlní a houpe do vzdálenosti asi 5 km. Jdeme přes kameny po boční moréně ledovce. Sestupem na vlastní ledovec se opět ocitáme v jiném světě. Nepředstavitelná změť kamenů a ledu. Je nepochopitelné, že někoho tady napadlo stavět stany a neuvěřitelné, že stany někdo postavit dokázal. Nezvaná návštěva čumilů. Zvláštní a podivná je prohlídka obydleného ledovce. „Stany, stany, stany, stany …“ „To jsem se chtěl zeptat. Co je to tady za oranžové kupole?“ „Stany.“ Výška rozlehlého tábořiště je kolem 5.400 m n. m. Nevlídné a neútulné prostředí je dnes převážně šedivé a bílé. Už tady vůbec nic neroste a nechápu, jak tu někdo může pobývat tolika týdnů. Osobně mně docela stačí, že končím tam, kde ostatní začínají. Jsme pouhý kilometr od čínské, kdysi tibetské hranice. Dosáhli jsme nejzazšího a nejvzdálenějšího místa. Otáčíme se zády k nejvyšším kopcům tady v okolí a proti větru se vracíme zpátky. Zhruba za týden bychom mohli dojít do Lukly.
        Tady bych měl asi s chlubením se se zážitky končit. Došli jsme, kam jsme chtěli a prohlíželi si, co jsme vidět chtěli. Už nás čeká jen pozvolný návrat dolů. Právě ta nezvyklá vzdálenost a týdenní sestup zcela zásadně mění situaci. Jsme vystaveni hrozbě, že si putování v horách budeme ještě hodně užívat a v závěru výletu si himalájská horstva ještě pořádně vychutnáme.
        Nemůžu odolat příležitosti objednat si pivo v nadmořské výšce téměř 5.200 metrů. Pochopitelně se jmenuje Everest.