Ještě, že s sebou táhnu stativ. Těšil jsem se na večerní a noční focení, ale nakonec nefotím ani přes den, co je všude oblačnosti. Naše těla si určitě říkají, co po nich pořád chceme. Chci po něm tahat skoro 20 kg na zádech v prostředí, kde je ve vzduchu polovina kyslíku, co u nás doma. Tyhle nezvyklé nároky způsobují, že tady nahoře vydržíme spát 11 hodin v kuse.
          Zapadli jsme do lodge Alpine Inn. Uvnitř koukám na pohlednici Radka Jaroše a Honzy Trávy z loňského výletu na Annapurnu. Uvnitř nezvykle prostorné a útulné hospůdky je nečekaně a neobvykle teplo 19°C. Venku je na teploměru pěkných 5°C. „Slyším češtinu“, jde k nám nějaký chlapík a pajtluje nám rukou, že se jmenuje Peter. Zajímám se, odkud přijel. „Z Popradu.“, vykládá Peter. Vzpomínám si, že když jsem odjížděl na výlet, byl sníh i u nás na dvoře. Peter přikyvuje, že u nich doma byl také sníh, když odjížděl. V Nepálu je totiž od poloviny března. Pak nám vysvětluje, co tady tak dlouho pohledává a navazuje svými představami o dalším pobytu v těchto končinách. „Jak na Lhotse?“, nechápe Honza, kterému je jasný, že tam turisté moc nechodí. Taková výprava přirozeně předpokládá nějakou prezentaci na internetu. „Mám vlastní stránky: www.peterhamor.com “, postupně nám poskytuje chybějící informace. „Já sem jezdím každej rok“, dodává. Honzovi to v hlavě šrotuje a čeká, až příjmení Hámor někam zapadne. Peter Hámor s námi klábosí jako kdyby jen tak náhodou šel kolem. Nemá zapotřebí nějak rozhlašovat, že se chystá na svůj 11 osmitisícový vrchol.
          Následující den je pro nás přichystaný úžasný ráno, jaký jsme už dlouho toužebně vyhlíželi. Sedím na posteli a strkám věci do batohu. Batoh zavírám udejchaný a unavený.  Venku na nás čeká temně modrá obloha a v čistém vzduchu se rýsují úžasný kopce. Vpravo v prostisvětle trčí do oblohy masív Nuptse. Před námi se vypíná Pumori a za zády nám obzor uzavírá celý řetězec obrovských skalnatých ledem obalených štítů. Na mapě je to dnes jenom kousek, ale opět se s těžkým báglem potýkáme s 5 km dlouhým přechodem kamenité boční morény ledovce Khumbu. Celou cestu z kamene na kámen. Pouhých zanedbatelných 5 km, kterých nás v tomto prostředí fyzicky likviduje.  Přecházíme ledovec Changri. Cesta se vlní nahoru dolů a Gorak Shep pořád v nedohlednu. Do Gorak Shepu doklopýtáme ukrutně utahaný bez jakékoliv vůle kamkoliv pokračovat a den pro nás opět končil již v poledne v lodgi ve výšce 5.190 m n. m. Odpoledne si poodejdu na záchod a zpátky do spacáku zalézám udejchaný a vyčerpaný. Těžký batoh a 5 km výška nás sice značně omezují, ale přesto jsme během dne zjistili, že celkem výrazně předbíháme turisty třeba úplně bez batohu, nebo jen s maličkým na tatranku a kapesník.
           V Gorak Shepu nás našel neutahatelný Vláďa, který s Janou bydlí v sousední menší a útulnější lodgi. Rezervovaný pokoj nejsme schopni využít. Stejně jsme po příchodu do Gorak Shepu neměli sílu se dopotácet tak daleko a vlezli jsme do první budovy na ráně.