Na jižní Moravě mezi Jedovnicí a Rudiceni se do krajiny zařezává hluboký skalnatý údolí. Roklí protéká potok a v místě, kde je jeho cesta zatarasená skalnatými masívy se hlučně ztrácí do díry ve skále. Z otvoru čiší chlad a zvedá se mlžný opar.
        Jeskynní systém Rudické propadání – Býčí skála je se svojí délkou více jak 13 km druhý nejdelší v České republice. Jedná se o členitou propasťovitou jeskyni s vysokými podzemními kaňony, mohutnými dómy a labyrinty komínů i horizontálních chodeb.
         Navzdory původní představě do Rudic odjíždím jen s Mírou. V Rudicích se uvolněně zajdeme podívat do opuštěné pískovny Seč a k ponoru Jedovnického potoka. Večer samozřejmě uvízneme v hospodě. Hned z večera kolem výčepu procházejí dvě holky. Na báglech jim visí úvazky, hrneček, lano a kruh proti trudnomyslnosti. Díky lustraci na internetu jsem rovnou věděl, která Jana je která a hned je jdu přivítat.
           Dlouhá cesta a pivo nás ještě v pátek v noci dostanou do postele. Pak mě vzbudí telefon a jdu pro zbývající tři. Místo k ubytovně mě vyprahlý Kazi odváží na opačnou stranu do nitra Rudic. Společně s Kazim, Plhou a Koldou tedy neplánovaně pokračuju s půllitrem v ruce. Pak už jen zbývá probudit Jany, abychom všichni mohli zase usnout.
         Ráno 25. dubna 2009 rozjařený dojdeme ke mlýnu, kde nás čeká chlapík, kterého jsem včera viděl v hospodě, a který nepůsobí dojmem zdatného jeskyňáře. Zdání klame. 57 letý Alois Nejezchleb je speleologická kapacita a jako vůdčí osobnost českých speleologů organizoval výpravy do nejhlubších a nejbrutálnějších jeskynních propastí světa. Tyto expedice je udržely v temnotách podzemí až celý týdny. Kromě toho má na kontě řadu zajímavých prvovýstupů po kolmých vápencových skalách. Jak nám později ukazoval: „Tady mám cestu, tam taky jednu, …“. I jinak překypuje vyjímečnými životními zážitky.
          Zaujal mě jednoduchý přístup. „Nač otálet. Oblečte se a můžeme jít do jeskyně. Vložek do bot je dost, rekord je 7 do jedný gumačky“. Natáhneme to přes louku rovnou k díře. Už sestup k plechovým dveřím se strmě svažuje. Za vchodem následuje kaskáda žebříků, které nás protahují členitou chodbou až na dno do hloubky 112 metrů. Poslední vzdušný žebřík nad vodopádem v Hugónově dómu má 17 metrů.
         Odsud se až na vyjímky téměř pořád jen brodíme vodou Jedovnického potoka. Po chvíli je hluboká tůň přemostěná ocelovým lanem. Koukám, jak se Lojza drží lana a kráčí s nehluboko ponořenými holínkami. Vydám se za ním a sleduju, jak voda kolem mých nohou rychle stoupá. Lojza se ohlídne a upozorní mě, že je potřeba si stoupnout na spodní lano. „Pozdě“,  reaguju na jeho radu. Úzké kaňony s prudkými meandry jsou zprůchodněný lanovými traverzy. Rozmanité a členité chodby nás nemůžou nechat lhostejnými. Vyloženě si vychutnáváme atmosféru vyjímečného prostředí. Všudypřítomnou vodu nemáme jen pod nohama. Voda stéká po stěnách a ze stropu. Při prudkých deštích a při jarním tání zde voda dosahuje až 7 metrů. Naposledy takhle voda uzavírala chodby  minulý měsíc. V jednom místě se protáhneme kolem Kašny a nad námi je o stěnu opřený symbol Rudického propadání. Zasintrovaný žebřík vede do nitra Rudické propasti, která končí o 153 metrů výše. Rudická propast je složitý a členitý komínový systém. Vrchní úžiny jsou prostupné jen na výdech. Tahle propast je kvalifikací a vstupenkou do světových hlubin. Podobných vertikálních propastí a komínů je tu celkem 2,5 km. Lojza je prolezl všechny, většinou úplně sám a často zde uskutečňoval i prvoprostupy.
         Další cesta je znemožněna sifonem. Voda potoka se ztrácí pod stropem jeskyně. Nicméně v roce 1958 se někdo podíval do komína ke stropu a zjistil, že vede do horizontální chodby. Kurva chodba je tunel o průměru kolem 70ti cm a klikatě se kroutí do vzdálenosti  86 metrů, kde je úzký sestup na úroveň hlavní chodby. V Kurva chodbě jsme si to taky užili. Stejně jako i jinde se tady ozýval hlahol a ve stísněném prostoru jsme dokumentovali naší tamní přítomnost.
         Pokračujeme dál a šplícháme vodu, až dojdeme do Rudického dómu. Zde je další 100 metrový komín. Kvůli spojení chtěli strop komína navrtat. Po naměření pozice radiomajákem zjistili, že komín ústí mezi regály prodejny v Rudicích. Prodavačky ale nechtějí, aby se tam vrtalo. Zvažují se další možnosti z okolních zahrad, ale problémy s realizací spojení se řeší ztuha.
         Nad Rudickým propadáním stávaly železné hutě a údolí je zaplněné vyvezenou struskou. Velké deště ji splavují do jeskyně a nízké polosifony jsou tímto bordelem ucpaný. Podle vyjádření Lojzy se ještě před lety dalo chodívat až za Velký dóm, ale teď to prostě nejde. Zpátky se vracíme 2,5 km daleko.
            Zeptal jsem se Lojzy, jestli má představu, kolikrát v životě už sem do Rudického propadání sestoupil. Odpověděl, že to počítal, ale když před lety dosáhl čísla 3.000, přestal to sledovat.
         Cestou si odběhneme do jiné boční chodby, kde ústí přítok dalšího potoka Staré  řeky. V sifonu teď makají rudičtí speleologové a snaží se zpřístupnit další nedotčené prostory. Podle proniku barvy vhozené do závrtů odhadují další kilometry podzemních prostor. Poodejdeme ještě k jednomu sifonu a pak už zase šplháme po žebřících do Kurva chodby. Nevyhnutelně směřujeme ke vstupu a po 3,5 hodinách v podzemí zahlédneme prozařovat sluneční světlo. Máme za sebou perfektní zážitek.