Jdi na obsah Jdi na menu

Býčí skála o rok později

              Po loňském mimořádně vydařeným výletu na Moravu, kdy bylo hlavním programem prodírání se blátivými chodbami oblasti Májových jeskyní v Býčí skále, byl návrat do dutiny krasového vápence naprosto nevyhnutelný.
                Dalších 12 měsíců rychle zmizelo někde za námi a v osvědčené sestavě sedíme v Rudicích v hospodě. Jenom Pavla vystřídala Katka. Poměrně klidný a spořádaný pobyt v hospodě naruší až Kolda, který odhodlaně a nerozvážně s vysvětlením: „Nepij to, když je to tak levný“, objednává výčepní lihovinu. Většina zúčastněných se dokonce odváží donesený vochtly do sebe vyklopit.
                 Do hospody jsme se těsně před setměním vrátili z Kolíbek, kde lezecká část výpravy vytáhla lano na pěkných dvou cestách.
                  Ráno 16. dubna 2011 nás u speleogické boudy přivítá Aleš. Rozmyslí si, co by nám mohl představit a doprovodí nás do Skalního zámku. Vystoupáme k prvnímu žebříku, který směřuje do vyššího patra. Přestože jílové podloží u jeho paty částečně zmizelo, ukotvení žebříku zajistilo, že se tato kovová konstrukce stále nějak vznášela opřená o skálu. Nějakého nudného chození po rozlehlých tunelech jsme opět ušetřeni. Prošli jsme několik chodeb včetně Dlouhé černé chodby a U Vyhnilýho jeskyňáře spojující další horizontální dutiny. Hlouběji do útrob kopce pronikáme i puklinovými chodbami bez plochého dna. Rozepřením postupujeme sevřeni úzkými stěnami. Stropy se často ztrácejí v závratných výškách v těsném dosahu světel výkonných čelovek. Bahnitými nánosy se tentokrát nebrodíme a obalujeme se pouze mlaskavým a mazlavým jílem, který už nemá sílu nás promáčet.
              V jednom z výběžků jeskynního labyrintu se Aleš sesune k zemi a nabídne nám, jestli se nechceme podívat na sedmibarevný krápník. Prolomím tu krátkou chvilku váhání a zanořím se do těsného otvoru. Průkopníci byli omezeni rozestupem stěn a trpělivě hloubili chodbu jen na nejnutnější výšku ležící postavy. Plazivka silně meandruje a v ostrých zákrutách začínám mít dojem, že by se hodilo, kdyby se nohy v kolenou ohýbaly taky na opačnou stranu. Na konci se přetočím na záda a řeším problém, jak nohy co trčí dopředu, dostat na opačnou stranu. Pak si všimnu vyhloubené jamky. Jednu nohu do ní zasunu a druhou dozadu už nějak našroubuju. Aleš nám taky vysvětlil, že v případě potřeby se dá v některých místech s dalším jeskyňářem vyhýbat. Cestou zpátky jsem nahlas uvažoval: „Nechápu, jak se tu někdo s někým může míjet. Já tu mám málo místa pro sebe“. Venku se mohli akorát tak dohadovat, čemu se to Plha uvnitř zase chláme. Když pořádně zahřátý a splavený čekáme, až se z prohlídky sedmibarevného krápníku vrátí další várka, posloucháme, jak se z díry line hlahol a „dupání“. Aleš je zvědavý, jak se nám sedmibarevný krápník líbil. Připustím, že s trochou fantazie i docela pěkný.
               Pokračujeme a další cesta je zatarasena zajímavou vertikální překážkou. Plha se rozhodla skalní hradbu překonat tím, že ji podleze malým otvorem na úpatí skály. Později Plha své rozhodnutí přehodnotí, nechá se za nohy z díry vytáhnout a raději nastoupá nahoru. Pak už přicházíme k Böhlerovu komínu a kaskádou se spouštíme dolů. Příjemný je střední úsek, kdy sjíždíme širokým otevřeným prostorem. V závěru se zhoupnu přes převis a ve zhoupnutí proti gumačkám zahlídnu Kaziho hlavu.
                Odpoledne se nám uvnitř věnuje Vlasta zvaný Káňa. Poptává se, kam nás Aleš zavedl. Když se mu pochlubíme, že nás dovedl k sedmibarevnému krápníku, zasvěceně se pousmál. Pokračujeme proti proudu Jedovnického potoka do vzdálenosti asi tak 2 km až k ÚPBK. U tohoto sníženého profilu tunelu se Káňa rozvalí na pláži břehu potoka a stěžuje si, jaký je nahoře blázinec a současně si naopak pochvaluje, jaký je tady dole klid. Káňa nám taky zklamaně potvrdil neprůchodnost spodní části Rudického propadání a nedostupnost Obřího dómu. Od Aleše jsme se ještě dozvěděli, že se na povrchu v Rudicích před krámem otevřel přístup do komínu Tumperek z Rudického dómu. Komín je sice v délce asi 25 metrů zašpuntovaný, ale jeho celková výška je kolem 190 metrů, čímž o nějakých 40 metrů převyšuje současnou nejhlubší Rudickou propast. Vstup do propasti Tumperek zakrývá kanálový poklop zasazený do skruže pod asfaltem na ulici.
               Protože vstupní část jeskyně je na jaře na několik víkendů zpřístupněná, Káňa nám ukazuje a vysvětluje, co všechno je potřeba na trase udělat a vyspravit. Pak nás nechá uvnitř věnovat se lopatám, krumpáčům a kolečku. Pokud byly výsledky našeho počínání patrné a naše podvečerní přítomnost v jeskyni byla pro místní jeskyňáře přínosná, tak je to jenom dobře.
                 Následující nezbytný pobyt v knajpě zbořil představy o hodnotným využití nedělního dopoledne. V arboretu u Křtin jsme ale všichni spokojeni. Mezi stromy zahlédneme nějaký objekt. Zkušený dendrolog Zach jej okamžitě identifikuje a poučí nás, že se jedná o cadibudus hovnus. Kolda zase odhalí využití drobné dřevěné stavby a tvrdí, že se jedná o místnost na uskladnění hnojiva.
                   V průběhu tří pobytů v jeskynním systému Rudické propadání - Býčí skála jsme měli možnost se přece jen trochu porozhlédnout a udělat si představu o charakteru tohoto prostředí. Podstatná část podzemí byla ale pro nás stále značně nedostupná. Pohodu nasávající Káňa měl pravdu. Je tu klid a opakovaná návštěva jeskyně nemá šanci mě nějak uspokojit, ale naopak o to více povzbuzuje k dalšímu návratu do tolik přitažlivých, vyjímečných a rozmanitých prostor.

 

Náhledy fotografií ze složky Býčí skála o rok později