Ráno pokračujeme přes Bontoc do Sagady. Teplota venku v Banaue ráno je pouhých 15° C. V nadmořské výšce 1.700 metrů je venku už jenom 13° C a v 1.900 metrech klesne na 12° C. V nejsušším měsíci v roce je tady všude spoustu vody a bahna.  Horské městečko Sagada láká turisty na jeskyně a vodopády v okolních lesích. Honza ve městě vypátrá povinného průvodce, který nám jde ukázat rakve zavěšené na vápencových stěnách. Svérázný způsob pohřbívání v omezeném rozsahu přetrvává dodnes. Údržbou pohřebiště se tady nezatěžují a nechají na vlastním uvážení rakve s ostatky, kdy se přestane držet a sama se rozprostře na úpatí stěny. Vidíme tady růst kávovník. Kávovník se u nás ještě nepěstuje. Na běžném hřbitově provozují další zajímavou tradici. Místo použití svíček zakládají na náhrobcích dřevěná ohniště. Skutečně je třeba odjet takhle daleko a vidět, co všechno se dá vymyslet. Poslední zdržení v Sagadě si dopřejeme v úplně naprosto skvělé hospůdce Yoghurt House. 
        Ze Sagady pokračujeme dále obloukem po vedlejší silnici  přes obec Besao do Tadianu. Máme pro sebe skutečně nádherný průjezd úžasným pohořím se skvělými výhledy. Silnice je zajímavá tím, že vypadá, jakoby ji stavěli ze dvou stran a uprostřed se ještě nesešli. Normálně sjízdná relativně široká silnice se před Besao změní v úzkou rozbrázděnou polní cestu plnou lavorů a kamenů bez sebemenší připomínky silnice. Pravděpodobně bychom někam dál ani nejeli, kdybychom nevěděli, že žádná jiná cesta tady prostě a jednoduše není. 
           Úplně dole až poslední 2 km před příjezdem na pobřeží je první a poslední rovina. Máme za sebou 400 km nepřerušených zatáček (178 + 219 km) přejezdu rozlehlého a vysokého pohoří. Nahoru jsme podle jednoho nejmenovaného zdroje za dva dny vystoupali rovných 8.973 m a sjezd dolů postupně nakynul na 11.054 m. Dvoukilometrový rozdíl vysvětlit nedokáži. Takže jinak řečeno, 10 km nahoru a 10 km dolů. Pokroucená nakudrlinkovaná silnice průjezdu pohořím se jeví, že by mohla být poměrně zajímavá pro motorkáře. Už dávno víme, že samoobslužné křižovatky ve městech dokazují, že plynulou prostupnost vozidly zaplaveného města lze zajistit domluvou a vzájemnou ohleduplností i bez pravidel silničního provozu. 
       Zpátky na pobřeží nocujeme v Jolie Joeś Bedu v Tagudinu. Ve všeobecně rozšířené prodejně 7 Eleven provedu průzkum trhu, kterým si potvrdím, že za 1 litr nejprodávanějšího rumu zn. Tanduay je potřeba zaplatit v přepočtu 105 Kč. 1 litr piva San Miguel prodávají v přepočtu  za 78 Kč, respektive 58 Kč při zakoupení litrové lahve. Za 1 litr mléka se v přepočtu zaplatí  43 Kč. Za tradiční lahev whisky 0,7 l včetně Jacka Danielse je třeba zaplatit až 600 Kč. Piva mají v sobě alkoholu 5, 7 a 10 %. Při čemž ta silnější piva jsou pojmenovaná Red Horse.
       Kam se pojedeme přiblížit k Manile? Západní pobřeží nabízí spoustu příjemných zátok. Docela se vnucuje národní park Hundred Islands, kde je 124 ostrovů. Nějaké vhodné ubytování neprošlo výstupní kontrolou a jedeme ještě o 50 km dále do vesnice Estanza nedaleko Bolinaa. Slunce prohřívá vzduch až na 34° C ve stínu. Nocovat budeme nad břehem řeky Balingasay ve Virgin River Resost Villas. Cestou se zdržíme u pěkného vodopádu Bolinao. 
        Další den se rozvalíme u bazénů v 5 km vzdáleném Puerto  del Sol Resort. Korálový útes krásně prohřátého moře je za odlivu příliš mělký. V průběhu dne však Měsíc hladinu zvedá a zase se dá příjemně máčet k teplounké slané vodě. Až do večera využíváme místní bar i terasu restaurace, kde zkouší naši trpělivost. Děvčata si opět dopřejí příjemnou masáž s návazností kvalitní důkladné údržby nohou.
        Snídani máme přichystanou v plovoucím domečku a hodinu se necháme člunem táhnout na provaze po řece. Můžeme se jen divit, co všechno se dá vymyslet a jaké nabídky dokážeme využít. 
Máme před sebou jen cestu do Manily. Na mapě vypadá přesun jednoduše. Je sobota a dálnice je jen 130 km daleko. Celou cestu k dálnici se vlečeme mezi domy převážně motorkami a tricykly přeplněnými ulicemi. Jako obvykle přesun dokončíme až večer a Honza se s úlevou zbaví pronajatého špinavého auta. Na dvou ostrovech jsme sjezdili 1.800 km filipínských silnic.
      Vyrazíme do šumu, což se na jednu stranu sice určitě vydařilo, ale za sebe vím, že do vybrané provozovny tak nějak úplně nepatřím. Možná všichni čtyři bychom měli raději sedět někde jinde.  
      Poslední dopoledne se vezeme osvědčenou taxislužbou Grab do Intamurosu, který je historickou opevněnou čtvrtí, která byla kdysi tou původním malou zástavbou současné Manily. V únoru 1945 se americká armáda postarala o zničení celého města. Ve druhém nejzničenějším městě druhé světové války boje s Japonci přečkal pouze nejstarší kostel na Filipínách z roku 1607. V katedrále v Manile zrovna začíná nedělní mše. Vzhledem k dění kolem začínáme mít dojem, že jsme očekáváni: „Už přijeli. Můžete jít“.
      Zbývá utratit ještě nějaké peníze a vydařený výlet už pro nás tak nějak bohužel končí. Stihli jsme za ty dva týdny jen tolik, co se dá za takové dva týdny na tak rozlehlých ostrovech stihnout a určitě si rozhodně nemáme na co stěžovat.