11. 11. 2026
03. - Luzon - Manaoag
Největší ostrov Luzon má rozlohu 1,5 plochy České republiky a žije zde téměř 40 miliónů obyvatel. Po až tak rozlehlém Luzonu se tedy také jen tak úplně maličko porozhlédneme. Souvislá urbanizovaná aglomerace kolem Manily má 25 miliónů obyvatel a celý region provincie s příměstskou zástavbou tvořící Greater Manila Area o velikosti 13.000 km2 přesahuje počtem obyvatel hodnotu 34 milionů. Zajímavé číslo je největší hustota osídlení na světe samotné Manily překračující hodnotu 41.000 obyvatel na 1 km2. Na plochu Třebomyslic by se tak vešla třeba celá Sušice.
Vkročit na terasu hotelu Lub d Manila v Makati po setmění je skutečně docela solidní zážitek. Takže jsme se konečně ocitli v lese mezi stromy. Za okny pokoje koukáme na fasádu protějšího bytového domu s 57 patry dosahující výšky 251 metrů. U nás v Čechách je zatím tolik místa, že se můžeme roztahovat na rozlehlých pozemcích a až na sídliště se do výšky nějak hrnout nepotřebujeme. Z výškových budov tedy obdivujeme jenom rozhledny a kostelní věže. Manila nám především umožní si znovu připomenout, jak se doma máme skvěle. Ani se nechce věřit, až jak moc se dají snížit nároky na bydlení a smířit se spíše se živořením než přežíváním. I když, nikdy nebylo tak špatně, aby nebylo ještě hůř a Manila rozhodně zdaleka nebude tím největším peklem.
Vezeme se pryč z Manily a překvapivě není až takový problém odsud odjet. Pokud bychom měli posuzovat sociální úroveň Filipínců podle aut, tak máme u nás doma co dohánět. Cestou naplníme břicha a jdeme se kouknout na kostel San Guilermo Parisch Church, který je od 3. září 1995 do poloviny své výšky zaplavený bahnem laharu. Od kráteru stratovulkánu je kostel vzdálený 34 km. Sopka Pinatubo 15. června 1991 velkolepou erupcí vychrlila do atmosféry sloup popela o výšce 19 km. Okolí sopky bylo pokryté obrovskými vrstvami popela a pemzy, kdy se jednalo až o desítky metrů vysoké vrstvy sypkého materiálu. Nestabilní suchý materiál se po nasycení vodou při monzumech a tajfunech mění v tekoucí bahno. Laharový vějíř Pinatuba zanáší koryta a lahary se postupně přirozeně přesměrovávají a obrovské zásoby sedimentů se přenášejí do nižších a značně vzdálených oblastí po celá desetiletí. Konkrétně tady velké lahary ustaly až po roce 2010. Do kostela se chodí oknem a nová podlaha je na úrovni horních oblouků původních oken. Před kostelem zrovna začíná svatební obřad. Přijeli jsme právě včas.
Večer se ubytujeme v hotelu Manaoag ve městě Manaoag. Jdeme do přeplněných ulic lidmi zaplaveného města. Před námi je kostel Manaoag. Zrovna dnes tady probíhá festival Sinulog, který uctívá svaté dítě Ježíše, kterým je Santo Niño a celá slavnost připomíná křest cebuské královské rodiny v roce 1521 a příchod křesťanství na Filipíny. Malého Santu právě vynášejí z kostela. Přišli jsme právě včas. Za kostelem mají působivou galerii svíček. Přijet sem třeba zítra, tak si kostela a vlastně celého města ani nevšimneme. Vyhlížíme nějakou hospodu, kam bychom se ještě vešli.
Popojedeme na okraj města Rosario. Před námi se zvedá pohoří Cordillera Central dlouhé 320 km s nejvyšším zatravněným kopcem Mount Pulag s vrcholem v nadmořské výšce 2.928 metrů. Neuvěřitelně a nepřirozeně strmé svahy jsou porostlé neprostupnými horskými deštnými pralesy, které přecházejí do borovicových lesů. V horách ještě pořád přebývají lidé Ifugao, kteří patří mezi austronéské etnické skupiny, přičemž jsou zde rozptýlené i další etnolingvistické skupiny. V horách jsou 3 aktivní sopky a 12 větších vodopádů. Jen mít nějaký časový prostor se k nim nějak dostat. Cesty na zajímavá místa jsou vyšlapané. V horách je spousta vyznačených tras a vícedenních treků.
První den přejezdu pohoří se přirozeně rozdělil na tři etapy. Trasu Honza vykoukal na mapě velkoryse. Zahřívací projížďka proti proudu řeky Bued vede po silnici Kennon Road do Baguia. Projíždíme neskutečným městem roztaženým po rozvlněných svazích kopců. Výškový rozdíl mezi spodním a horním okrajem města je 700 výškových metrů. Střední část města je na úrovni Javoru nebo Roklanu. Všechno začne vypadat úplně jinak a mít docela jiný rozměr, když zjistíme, že má město obyvatel jako třeba Brno, tedy téměř 4 stovky tisíc. Průjezd městem je dost podobný ostatním uličkám mezi domy a prostupnost města je neuvěřitelně špatná. Zdržet se ve městě Baguio se nabízí jako vyjímečný zážitek, který se z okna jedoucího auta obstarat nedá.
S obrovským shlukem domů za zády pokračujeme po Halsema Higway až do městečka Buguias s naivním očekáváním, že hustota provozu třeba možná poleví. Proplétáme se spletí zatáček. Rovina tu prostě a jednoduše není vůbec žádná. Není zde moc možností, jak alespoň na chvíli zastavit.
Při výjezdu z Buguiasu máme dojem, že se auta skutečně rozjezdila do jiných směrů. Jedeme po Congressman Andres Acop Cosalan Road. Odbočíme na Buguias Tinoc Asipulo Kiangan Lagawe Road. Z Tinocu vede po silnici část trasy 444 km dlouhého horského treku Cordillera Great Traverse. Za vesnicí Catlubong se prokroutíme až do nadmořské výšky 2.400 metrů, kde klesne teplota na 14° C. Přímo nad námi se klene vrchol kopce Mount Tabayoc vysokého 2.820 metrů.
Při snižování nadmořské výšky a po přejezdu převážně na východní svahy kopců se začínáme seznamovat s následky výjimečně silných podzimních tajfunů. Vodou nasáklé svahy sjížděly dolů a narážely na silnice, které tvoří úzké zářezy do zbytečně moc nakloněných strání. Místy obnažené skály vyvolávají otázky, jak se tam ten hliněný svah mohl až dosud vůbec udržet. Vydat se kamkoliv dolů nebo nahoru je skutečně cesta hodně moc do kopce, nebo naopak z kopce. Přesto jsou tady vystavěné vesnice i samoty. Zavalené silnice dosud nejsou uklizené a často přejíždíme po kamenitých a hliněných nánosech, pod nimiž se silnice úplně vytratí. Někde se podařilo prorazit i téměř celý jeden jízdní pruh. Uklidňují nás protijedoucí náklaďáky, protože když projedou oni, tak je silnice prostupná i pro nás. Nicméně klesá rychlost už tak poměrně pomalého postupu. Krátký den rychle končí. Nízká oblačnost nám vytváří mlhu. Byli jsme si vědomi, že jet tady po tmě za mlhy prostě nedovolí se někam dostat. Začíná se nabízet otázka, jestli tady někde uvízneme, nebo dojedeme jen hodně ztuha. Po tmě sjedeme do městečka Baguinge. Za mostem už pokračujeme po posledním úseku silnice do Banaue. Jedeme za světly předchozího přibližovadla.
V 19:00 hodin přijedeme do Banaue, aniž sjedeme ze silnice. Průjezd vesnicí tradičně nelze přehlédnout. Honza má ze zatáček zamotané ruce a je rád, že je rád. Ještě vyjádřil svůj postřeh, že v Evropě obvykle nebývá problém k ubytku vůbec dojet. Když se nějak hodně ztuha protáhneme k ubytovacímu zařízení Rice Homesty, tak máme celé Banaue za sebou a před námi je cesta k Batadu. Zaparkovali jsme na okraji mimořádně hodně moc nevlídného, ošklivého, špinavého, odpadky zaplněného, smradlavého, mokrého a zabahněného městečka. Příliš moc povrchů je tady slizkých, klouzavých a obrostlých mechy s plísní. Žádným velkým přínosem ani není, že většina cest tady vede do kopce. I když je třeba připustit, že stejně tolik cest vede i z pořádného svahu dolů. Výškový rozdíl ve vsi je 200 metrů. Tak snad tady taky někdy vychází Slunce.
Náhledy fotografií ze složky 03. - Luzon - Manaoag
