11. 11. 2026
01. - Palawan - El Nido
Je nedělní večer 11. ledna 2026. Sedím v hospodě Kinabusch v Puerto Princesa na filipínském ostrově Palawan. U stolu vedle mě vysedává můj spolupoutník životem Petra a naproti si vybírají něco k jídlu a pídlu Honza s Leňou. Takže jsme konečně tady. V uplynulých měsících přibývaly informace, které začaly vytvářet nějakou kostru budoucího dění. Přece jen je dobré vědět, kde vystoupit z letadla a jestli se vydat doprava nebo doleva, nahoru nebo dolů. Útulný domeček na pobřeží s nachystaným výhledem na východ Slunce se nás nedočkal. Kufry stojí na podlaze hotelu Bambus Suites.
Hotel je od pobřeží vzdálený 2 kilometry dlouhé rovné ulice. Honza se vydal pro auto, což vytvořilo díru, kdy jsem využil příležitosti vydat se horkým letním ránem k pobřeží. Doma jsem se protahoval ulicemi na Google Street, čímž jsem od sebe odstrčil možnost alespoň nějakého překvapení. Teď ale všemi smysly vnímám tu atmosféru prostředí, které je svým projevem hodně vzdálené od moc útulné české krajiny. Začínám tu nacházet, co jsem očekával a je jednoznačně zřejmé, že se máme zatraceně na co se těšit.
Skvělá je už jenom ta skutečnost, že se tady v pořádku vůbec můžeme rozhlížet. Zatímco třeba minulou zimu nám počasí vůbec sníh nepředvedlo, tak letos napadl sníh dokonce i v Praze. Když po 2 hodinách a 20 minutách ometli letadlo Boeing 787-10, tak jsme už měli být téměř v půlce cesty na Arabský poloostrov. V dlouhé chodbě vedoucí k tranzitu letiště Zayed chlapíci zastoupili cestu možná až třem stovkám cestovatelů a svižně začali rozdávat nové letenky a vouchery do hotelů. Lidé s překvapením koukají, kam je posílají a vstřebávají skutečnost, že se do vytoužené oblasti dostanou s citelným zpožděním. Pokud jsem se dobře dopočítal, tak bez nás odletělo celkem 16 letadel. Ještě jedna parta sedmi lidí byla na pokračování do Manily rozdělená na dvě skupinky. Pracovníci společnosti Etihad Airwais měli zase o zábavu vystaráno a mně umožnili si vyhledat, kde je vlastně vůbec nějaký Bahrajn. Autobusem nás cuknou k 34 km vzdáleném hotelu Marriott. Stojíme na ulici a koukáme, kde by asi tak ten hotel mohl trčet do oblohy. Večeři si zajistíme sami ve vyjímečné hospodě Sea Side, kde nejsou příliš nároční na příjmy od zákazníků. Ona ta rozhodně nežádoucí komplikace zase až taková pakárna není. Vydat se na celý den do centra Abu Dhabi by nás samotné totiž určitě nenapadlo a takový den jistě nepatří mezi ty nevyužité a proteklé mezi prsty.
Filipínských ostrovů je 7.641. Rozhodli jsme se jich prohlédnout co nejvíce, ideálně třeba všechny. Začínáme na Palawanu. Honza nás odveze do El Nida na severu ostrova. Silnice je překvapivě slušně prostupná. Cestou si poodjedeme na oběd na pobřeží do Port Bartonu, kde se konečně můžeme vrhnout do vody nádherně teplého moře šplouchající na krásnou pláž White Beach. Pobřeží lemuje hustý palmový háj. V písku se prochází prase. Naprostá pohoda.
Slunce už svítí někde jinde daleko na západě a po silnice ve tmě narušené jen světly dalších aut se někam hrnou naprosto neosvětlení motorkáři a tricyklitáři s jednoznačně sebevražednými sklony. Honza vjede do zástavby El Nida a zatím ještě neví, že se noří do pasti. Ráno za světla se jen může divit, kam se vydal.
Sejdeme z domečků na kuřích nožkách ve strmém svahu Forest Campu a kufry nastrkáme do jiných domečků White House v Secret Spotu. Neuvěřitelná náhoda způsobila, že budeme přebývat právě přímo tam, kde se Honza snažil otočit a zaparkovat auto. Když si uvědomíme, že jsme tam třeba mohli rovnou i přenocovat na první pokus. Nádherně útulné apartmány jsou skvěle umístěné hned vedle obchůdku, hospůdky nejen s pivem, rumem a jídlem a pouhých 120 metrů od pobřeží. Barák v Třebomyslicích je naopak vzdálený 10.200 km. Je tu klid venkova a malý kousíček cesty do města. Úzká pláž přechází do mělké plošiny korálového útesu, který byl zaplavený neskutečně krásně prohřátou vodou Jihočínského moře, které tvoří okraj Tichého oceánu.
Chodíme po přeplněných ulicích ulicích El Nida. Kromě značně moc oblíbených tricyklů se tady v prostoru posouvají i indické tuk-tuky zn. Balaj. Nespočet krámečků a hospůdek. Odoláme místním provozovnám a doplnění energie si dopřáváme v lákavé mexické restauraci La Catrina.
V kanceláři nám poskytovatel zážitků představuje spoluvýletníky. Zajímá se, jak se česky řekne: Dobré ráno. „Tady jsou z Indie: Namaste a tady z Francie: Bon your.“ Brzy se usadíme na lodi, kde se dost důrazně představí tourist guide Nikko.
Pro začátek jenom objedeme mohutný mys vybíhající do moře a oddělující El Nido od Coronga a náš výlet po ostrůvcích začíná na pláži Seven Commandos Beach. Malá písečná pláž ze zářivě bílého jemného písku je uzavřená pásem palem a nad nimi se zvedá strmý zalesněný svah. Takhle nějak vypadají na fotkách „tropické ráje“, od kterých se očekává způsobilost zvednout lidi z gauče, aby se měli čím chlubit ostatním. Možnost koupání v moři ohřátém na 29° C nevyžaduje přesvědčování, jak je skvělé se tam ponořit. Po ostrůvcích by se tady dalo jezdit celé týdny. My však máme pouze jeden krátký den. Přejedeme přes kousek otevřené vody na ostrůvek Entulula. Na malinké pláži sevřené skálami máme nachystaný oběd. Rozhodně se nemůžeme cítit nějak odbytí. Na naše potřeby se připravili opravdu pečlivě.
Po obědě už nám představují nejlákavější ostrůvek v oblasti nazvaný Miniloc. Petra pro sebe konečně objevila šnorchlování, kterému až dosud odolávala. Hned vedle je na ostrůvku Shimizu další kýčovitá pláž Secret, kam nás nevezmou, přestože bychom klidně mohli být všude. Mají pro nás přichystaný průnik do Secret Lagoony, což vyžaduje potopení se do bezvýznamné hloubky třeba možná jednoho metru a protažením tunýlkem možná tak dvoumetrovým s následným vynořením v laguně, která tvoří tůň s kolmými stěnami jakoby krasového závrtu. Naproti je ještě jedna laguna přístupná již jenom málo zaplaveným tunýlkem. Zajímavé zpestření vyjížďky na moře. Popojedeme k údajně nejlákavějšímu místu, kterým je Big Lagoon. Předvedou nám, jak vypadá turistický průmysl. Půjčíme si mořské pseudokajaky a odpádlujeme do velké laguny. Jsme nuceni připustit, že se nejednalo o zbytečné plácání pádly do vody. Při návratu 12 km po moři do El Nida zjistím, že se po vodní hladině vezeme rychlostí 14 km za hodinu. Skutečnost, že se už vracíme, znamená, že se zase blíží večer a už nám nic dalšího neukážou.
V domečku chladíme na doma naprosto nedosažitelnou teplotu 26° C. Při příchodu si uvědomíme, jaká je uvnitř zima a klimatizaci přizvedneme alespoň na 27° C.
Náhledy fotografií ze složky 01. - Palawan - El Nido
