Někdy na počátku tisíciletí ke mně začaly prosakovat informace o nově vybudované zajištěné cestě Seewand. Vápencový skalní masív jezerní stěny svítí nad hladinou Hallstattského jezera. V dostupných textech jsem narážel na podobná upozornění: „K zajištěným cestám, které lze bez nadsázky označit za extrémně těžké, přibyla v roce 1998 Seewand. Doporučujeme absolvovat pouze velmi zdatným a zkušeným, neboť nervová a fyzická zátěž je v tomto případě obrovská. Stále velmi strmá a exponovaná trasa. Kromě technických dovedností je třeba mimořádná síla a vytrvalost. Výstup stometrovým pilířem je extrémně obtížný. Připravte se bezmála na kilometr skoro kolmé stěny.“ Takovou neodolatelnou výzvu prostě nešlo ignorovat. Jak léta ubíhala, byl jsem pořád víc zvědavý, jak terén ve stěně vypadá a jestli jsou popisy účastníků trochu objektivní. Samozřejmě že nejsou. Zásadní zlom nastal, když se i Míra a Kolda rozhodli volný čas věnovat výletu do Rakouska. Těsně před odjezdem naši skupinku doplnil ještě Karel a konečně už nic nebrání dávno připravenému noclehu na trávníku na břehu jezera.
               V neděli 21. srpna 2011 se vynoříme z lesa na planinu a koukáme, jak nad okolní terén po skále stoupají nadšenci, kteří vyřídili snídani rychleji než my. Ze skalního masívu se rozrůstá spousta travnatých trsů a stromů. O suché skále si můžeme nechat jenom zdát. Zablácené boty pořádnou a jistou oporu nezajišťují. Místy měly náš postup umožňovat takový srandovně miniaturní kovový stupy, z nichž boty sklouzávají naprosto spolehlivě. Leckde nám nezbývá nic jiného, než se pro další postup vzepřít třením na skále. Prostě nuda a otrava.
           Celá cesta je vlastně soustava mohutných skalních prahů přerušovaných porostlými nakloněnými terasami. Tím jsme vlastně ochuzený o nějaký hluboce otevřený prostor pod sebou. Svižně nabíráme výšku a plocha hladiny jezera se pod námi naklání a otevírá do dáli stále více. Než se nadějeme, vysedáváme v polovině cesty. Za místem označeným Seit 1881 se pouštíme do znatelně náročnějších a proto i značně zajímavějších skalních úseků. Hladký a nejstrmější úseky jsou doplněné i kolíky, které už zajišťují důkladnou oporu. Celou cestu jsem nastoupal jenom nohama a podařilo se mě ušetřit předpokládaný tah rukou, které na podobnou zátěž zvyklý nejsou. Raději jsem si ale nahoře zkontroloval lýtka, jestli takový šponování svaly vydržely.
                Nahoře ale zatím ještě zdaleka nejsme. Výhled do propasti už je skutečně parádní a čas je taky příznivý. Hodláme si pobytu ve stěně užít a uvelebíme se u vrcholové schránky pod posledním stometrovým kolmým pilířem. Skutečnost, že klíčové místo je až v samotném závěru, má rozhodně vliv na celkovou obtížnost. Můžeme si libovat, že jsme celou dobu ve stínu, protože i tak jsme promáčený potem. Za posledním vzdušným úsekem se octneme mezi stromy a balvany vrchní části kopce. Kolda zajímavý výstup vyhodnotí slovy: „Nebylo to tak strašný a jsem rád, že to nebylo tak strašný“.
             Na skvělý zážitek, který nás nezklamal, už můžeme jenom vzpomínat. Odpolední prožitky se omezují „pouze“ na procházku k chatě nádherným přírodním prostředím. Na pivko na chatě Gjaidalm se vyloženě těšíme. Pak se nějak potýráme s nezáživným a zatěžujícím sestupem a k večeru si dopřejeme blaho vymácháním našich špinavých, opatlaných a propocených těl ve studené vodě jezera.
           Nějaký potřebný respekt a očekávatelný pocit uspokojení se už dávno vytratily. Kdysi obávaná a na hranici dostupnosti zajištěná cesta Seewand se ocitla ve stínu dalších zážitkových cest. Nároky se zvyšují a zdánlivá nedostupnost se snižuje. Ještě dávno před tím, než se dočkám realizace kdysi možná vytouženého cíle, se začíná vyjasňovat další, ještě lákavější podnik. Tento naprosto nevyhnutelný vývoj ale přesto není schopen nějak snížit vyjímečný zážitek. Nejspíš právě  nevědomky zvyšující se zkušenosti umožňují jistější pohyb v takovém exponovaném prostředí a zajistí mnohem pohodovější vychutnávání výstupu a intenzivnější prožitek z tamního pobytu.