Slunečné počasí nás vylákalo na Ötscher. Jeli jsme k němu do Ybbstalských Alp. Kopec vlastní vyčnívá na okraji Alp. Ötscher je výrazný horský masív, jehož nízký hřeben se táhne od východu k západu. Na východě má hřeben rozeklaný a skalnatý. Od západu se ale hřeben táhne jako rozložitý, mírný a pohodlně prostupný. Především na jižní straně vyčnívá Ötscher v podobě výrazně strmé a skalnaté hory. Severně od Ötscheru se vlní už jen zalesněný pahorky.
        Sněžnice nasazujeme pod sjezdovkami na okraji vesnice Lackenhof v nadm. výšce 840 metrů, takže nás čeká jen něco málo přes 1 výškový km. Z parkoviště odcházejí skialpinisti, což mě vyhovuje, pač na rozdíl od Šumavy tady nemám vůbec žádný zájem průkopnicky prošlapávat stopu. Dnešní počasí je další jednodenní dírou v poměrně rozšířenějších obdobích, kdy krajinu zasněžují. Za poslední dni tady po troškách postupně přibyly nějaký dvě desítky cm nového sněhu.
         „Manšestr“, poznamená Honza. První půlku si totiž vyloženě pohodlně nastoupáme po okraji čerstvě urolbované sjezdovky. Honza se navzdory snadnému výstupu domnívá, že svah nemusí být zase až tak moc do kopce. Dojdeme do sedla mezi malým a velkým Ötscherem. Sjezdovka prudce ohýbá doleva a průsek v lese vyškrábnutý do skalního masívu kopce spojuje lyžařský svah s lanovkou. Lanovka je natažená přímo k chatě Ötscherschutzhaus a chodíme na úrovni nejvyšších šumavských vrcholů.
          Mohutné stromy lesního porostu si už výše růst netroufnou. Kmeny vzrostlých stromů nahrazují nízké jehličnaté stromky. Řídký porost doplňuje a postupně úplně přebírá kosodřevina. S potěšením využíváme čerstvě prohloubenou stopu. Je čtvrtek 15. února 2018 a zájem o rozhled z vrcholu je poměrně slušný. Navzdory všednímu dni se dneska kolem kříže na vrcholu budou potloukat řádově desítky lidí. Prakticky úplně všechno je obalený mohutnou krustou námrazy.
          V souladu se skvostnými podmínkami postupujeme poměrně svižně, čímž se vystavujeme hrozbě, že si parádního výstupu dlouho užívat nebudeme a nahoře budeme zklamaní, že už jsme tady. Tři hodiny po odchodu se tradičně fotíme u kříže na vrcholu Ötscheru v nadmořské výšce 1.893 metrů. Máme možnost si prohlédnout pokračování hřebene a charakter krajiny na východě vzhledem ke skutečnosti, že kříž z traverz je zapíchnutý do kopce až úplně nahoře a už nám nic nebrání ve výhledu před sebe. Odsud jsou zahlédnutelný kopce i na Slovensku. Takhle moc na východě jsem v Alpách ještě nebyl. Skalnatý štíty vápencových kopců na západě jsou vrcholy pro mě mnohem známějšího pohoří Totes Gebirge. Jenom samý hory. Zaoblenější masívy i rozeklané skalnaté štíty. Takhle bez výrazného nadhledu není vůbec patrné, co je mezi kopci místa na města a vesnice se vším, čím je tahle lidmi osídlená krajina zaplněná.
           Teplota se z citelně záporné hodnoty zvedá k nule. Naopak se nám snižuje nadmořská výška. Oba jsme překvapeni, jak moc se cesta dolů svažuje a co všechno jsme prostoupili, vzhledem k tomu, jak snadno se nám stoupalo k vrcholu. Jenže jak to na podobných kopcích bývá, než se nadějeme, jsme dole. Co teď? Tak jedeme domů s vědomím, že se zase jednou něco vydařilo.