30. 7. 2026
Mitterhorn
Zase jdeme do kopce. Kolem jenom samé kamení. Celé hodiny na strmém svahu po šutrech. Vlastně je poměrně překvapivé, že máme vyloženě potřebu se sem vracet. Zase řeším nějaký problém navzdory zdánlivé naprosté a bezvýhradní spokojenosti, že nás počasí pouští někam do hor a podmínky nám umožňují pomaličku se přibližovat k dalšímu alpskému kopci. Pot se ze mě hrne, štípe do očí a slanou vodu si rozmazávám po obličeji. Brýle se proti Slunci na obloze v nakloněné stráni docela hodí a současně i překáží.
Kam jsme se zase vydali? Podle databáze deine berge je v Rakousku 3.285 dvoutisícových vrcholů. Takže ani nemůže být problém si vybrat, kam se vypravit potýrat tělo. Šuplík je doma stále zaplněný tolika objevy a nápady. Aniž by zásoba prořídla, tak se ještě nečekaně vynoří další upozornění. S věkem nějak řídne morál. Už je nám úplně jedno, jak se kopec jmenuje, jak je vysoký a kudy nahoru. Před chvílí proti nám trčel do oblohy Hochstaufen, na který jsme se drápali po skále loni. Popojeli jsme jenom o kousek dál. Pohoří před námi a nad námi někdo kdysi pojmenoval Loferer Steinberge.
Mezi námi a chatou Schmidt-Zabierow je 1.200 výškových metrů. Malý kousek cesty, který úplně stačí. Chata je letos otevřená první den a o podobné příchozí horaly se bude starat úplně nová nájemnice Magdalena Kirchmaier. S Rosťou si jdeme sednout na terasu. Slunce žhne, praží a pálí, až zvažujeme, jestli nebude lepší být schovaný uvnitř chaty. A najednou se Slunce zasune za skalní hradbu a večer na sebe nenechá dlouho čekat. Kdyby nás takhle náhle zaskočil jenom večer. Už je totiž zase ráno.
Ještě že máme s sebou teplé oblečení a jsme nachystaní odolávat horskému chladu. V pátek 19. června 2026 odcházíme vstříc dalšímu novému dni zpocení v horku rovnou od chaty. Není zrovna úplně velkým překvapením, že stoupáme zase do svahu. Vybrali jsme si nejsnáze dostupný kopec v okolí. Vrchol se podařilo zpřístupnit i promyšlenou trasou zajištěné cesty Nackter-Hund s několika úseky obtížnosti „D“. Není ani tak dávno doba, kdy by bylo úplně přirozené, že nahoru půjdeme právě jedině tudy. Také se výrazně omezil přístup k informacím shromážděných Bergsteigenem. Zdánlivě nepochopitelně nám tedy stačí jít ke kříži po „normální“ cestě. I když zrovna dnes by podél ocelového lana nechtěl jít pravděpodobně nikdo. A bude ještě tepleji.
Určitě bychom nebyli schopni cestu najít, kdyby před námi někdo nešel s kyblíkem červené barvy. Cesta je vlastně téměř normálně schůdná. Některé římsy ale nejsou až tak moc široké a je třeba si připomenout, že i tady by se dalo zmizet v prázdnotě. Vzduch se ani nehne. Slunce si z výšky prohlíží krajinu pod sebou. Nevyhnutelných 600 výškových metrů jsme si vyšlapali nějak snadno a najednou koukáme na kříž na vrcholu kopce Groβes Hinterhorn v nadmořské výšce 2.506 metrů.
Teď Si teprve začneme horských svahů pořádně užívat. Máme pod sebou 1.800 výškových metrů strmých svahů plných šutrů, balvanů, kamenů a štěrku. Cestou si přirozeně dopřejeme přestávku na terase chaty. Máme se dobře a něco pro ten pohodový pocit děláme. V takovém horku, stavu a v takovém prostředí po vynaložení dosavadního úsilí chutná ten donesený weiβbier, případně i pivo, docela jinak, než kdekoliv jinde.
Naprosto zásadní atribut úspěšné výpravy je vrátit se domů v pořádku bez jakékoliv újmy. Protože všechno proběhlo bez náznaku zádrhelu, tak jsme sice ušetřeni nějakého dobrodružství, ale máme za sebou zase jeden pěkný zářez. A Rosťa bude mít možnost ještě vzpomínat na malý kopec v Alpách, až se bude plahočit do nebeských výšin světově významných zaledněných kolosů.
Náhledy fotografií ze složky Mitterhorn
