Jdi na obsah Jdi na menu

Hundstod

     K přiblížení kopcům se dají celkem úspěšně používat lanovky. My však na počátku cesty do hor poprvé využíváme loď. Jinak příjemná cesta lodí má však své nevýhody. Po několika kilometrech jsme pořád stejně vysoko. Akorát v pravé poledne stojíme na břehu jezera. Koukáme nad sebe do východní stěny Watzmnannu, takže jsme v Bertechsgadenských Alpách a svezli jsme se po jezeře Königsee. 
     Zanoříme se do stinného pralesa a zvedáme se nad hladinu jezera. Dojdeme na rozcestí. Jedna z cedulek s nápisem Wimbachgrieshütte nás svede z dosud pohodlně schůdné cesty. Vykročením na pěšinku jsem dospěl k názoru, že tu budeme sami a nikoho s podobným nápadem nepotkáme. Překvapivě jsme se ale míjeli s dalšími poutníky. Po kamenech a celkově nesrovnatelně hůře prostupnou cestou stoupáme po úpatí Hochelkopfu a Hirschwiesu někam daleko a vysoko. Kolibřík nasadil slušné tempo. Rosťa ho snadno doprovází. Já „trucuji“ daleko na chvostu, ale občas mám oba i na dohled. 
       Včera jsem se Koldy ptal, jestli si je vědom, co jsme narychlo upekli a jakou porci jsme si naložili. Předešli jsme nějakou skupinku a zmizeli daleko před nimi. Mají stejný cíl. Uklidnění, že nejsme sami tak prdlí, rozmetal Rosťa vysvětlením, že oni jsou mladí, ale my už bychom měli mít rozum. Máme za sebou naprostou většinu cesty k chatě Wimbachgries a nad námi se někam nahoru rozprostírá obrovský masív jižní štítové stěna Watzmannu. Nahoře září kovový kříž vrcholu Südspitze. Tak nějak nechápu, kudy jsme seshora s Honzou vlastně kdysi dávno scházeli. Watzmann je jak střecha. Dvě stěny, hřeben a dva štíty.
       Pořád jdeme nahoru. Překulíme se přes návrší a sejdeme do hlubokého lavoru. Dole vyvěrá voda, což mě umožní naplnit lahev až po hrdlo. S novou zásobou vody se mě bude pokračovat přece jen snáze. Po skále přes kameny pokračujeme opravdu do kopce. Naprosto skvělé je, že Slunce na nás nemůže, protože je zakryté jemnou záclonou řídkého nebeského povlaku. Před námi se vynoří Großer Hundstod. Původně bylo vlastně úplně jisté, že se z vrcholu kopce rozhlédneme. Dojdeme na sedlo Hundstodgatterl v nadmořské výšce 2.185 metrů. Sedlo znamená, že pracně dosaženou nadmořskou výšku ztratíme. Cesta už dávno skončila. Sledujeme červené body, které nám ukazují, kudy se skalním srázem nejsnáze dostaneme dolů. 
         Maličká chatička na obzoru pomalu nabývá na objemu. Už jsou vidět i okna. Dalo by se říci „až“, ale ve skutečnosti už po sedmi hodinách trmácení po šutrech do kopce dojdeme na chatu Ingolstädter Haus postavenou v nadmořské výšce 2.119 metrů. Zdolali jsme převýšení celých 1.800 výškových metrů.
         Celý tenhle náročný přesun byl vlastně způsobený rezervačním formulářem chaty Kärlingerhaus, na který jsme se raději ani neměli dívat. Nevyhnutelně řešíme volno a počasí. Když se nám podaří spojit volný čas s příznivým počasím, tak se ale začneme potýkat ještě s místem na chatách. Chata s celkovou kapacitou 160 míst s 20ti dalšími místy ve winterraumu mě pro svoji velikost, odlehlost a dostupnost překvapila vlastně trvalým obsazením. Takže jsme šli rovnou na druhou chatu a za jeden den ušli převýšení, které jsme měli původně rozdělené na dva dny. Současně se ale i třídenní výlet smrskl na dvoudenní.
        Ráno Slunce vykoukne nad obzor a svítí nám na cestu. Vezmeme si na sebe bundy, které po několika málo desítkách metrů zase strkáme do batohů. Takové teplo hned úplně od rána bylo na konec léta 8. září 2021 nečekané. 
          Život je zaplněný kompromisy a dnes také přešlápneme a vydáme se na Kleiner Hundstod vysoký 2.263 metrů. Poměrně brzy a snadno dojdeme ke kříži. Vlastně se nejedná ani o vrchol. Großer Hundstod je se svojí výškou 2.594 metrů jen o 14 metrů nižší než Hochkalter. Teď se nasvícený ranním Sluncem zvedá přímo nad námi. Koukáme, kudy vede cesta nahoru. Současně sledujeme, jak se už někdo strmým štěrkovým svahem vrací dolů.  Kopec se nám prostě vysmál. 
      Výstupu na vrchol nám brání především vzdálený přístav, takže už jsme zase na cestě. Přecházíme malý kousíček obrovské náhorní plošiny kamenného moře Steinernes Meer. Nad hlavou jenom modré nebe. Sestupujeme po příjemně schůdné cestě k chatě Kärlingerhaus u jezera Funtensee. Jezero je zajímavé tím, že je odvodněné podzemním tunelem. Vápenný masív je ostatně celý důkladně nahlodaný a rozpuštěný a v okolí je tady evidováno kolem 800 jeskyní. Máme před sebou pořádnou dávku kilometrů. Původní záměr byl obejít Watzmann kolem dokola a zjistili jsme, že je uskutečnitelný docela v pohodě. Kromě nenáročného návratu údolím Wimbach jsme v horách prošli zásadní a podstatnou část. Znovu koukáme do mapy a hodnotíme další možnosti. Pokračujeme raději na jistotu a do pozadí zatlačili možná zajímavější, ale delší návrat zpestřený strmým sestupem stěnou Sagereckwand k jezeru Obersee. Od chaty brzy dojdeme k hornímu okraji rokle Saugasse sevřenou vysokými skalnatými stěnami. Soutěska má dno ve svahu o sklonu 40°, kterým snižujeme nadmořskou výšku o 300 metrů.
      Okruh se uzavírá. Znovu koukáme na rozcestník s cedulkou nabízející možnost cesty na chatu Wimbachgries pod jižním vrcholem Watzmannu. Znovu jdeme podél potoka Schrainbach. Po 7 hodinách chození jenom od chaty Ingolstädter Haus jsme znovu na břehu jezera. Nešetřili jsme se. Za oba dny jsme vystoupili a sestoupili celkem téměř 2.200 metrů. 
 

Náhledy fotografií ze složky Hundstod