S ohledem na vývoj počasí si můžeme vyloženě blahopřát, že se povedlo překrýt volno pěti lidí na jednu jedinou sobotu s nádherným stabilním slunečným počasím. Před sebou máme vesnici Plangeross. Kousíček za vesnicí je konec údolí Pitztal zatarasené vysokou hradbou hor. Dnes už nám zbývá jenom dojít na skutečně dobře pojmenovanou chatu Rüsselsheimer. Chata je vidět přímo ze silnice, takže od chaty můžeme kontrolovat zaparkovaná auta. Okraj strmého zatravněného srázu je o 700 metrů výše. Cesta se kroutí v nesčetných ostrých serpentinách a pěšinka nahoru se tak stává příjemně prostupnou.
    Je vyloženě hodně teplo a užíváme si příjemný letní večer, přestože sedíme v nadmořské výšce 2.323 metrů a uprostřed již téměř podzimního září.
    Ráno necháme chatu za zády a táhlým obloukem si nadejdeme do svahu. Čeká nás převýšení 1.100 metrů. Traverz končí na travnatém ostrohu s křížem, kde se nám otevře skvělý výhled na skalnaté vrcholy  na druhé straně údolí Pitztal. Nevyhnutelně následuje první ranní přestávka. Otočíme se na východ proti Slunci, které se právě v okamžik odchodu vynoří nad skalnatou hranu.
    Západní hřeben Hohe Geige je ve své spodní části rozložitý a sestavený z obrovských žulových balvanů. Ať už je tady poskládal kdokoliv, tak si moc starostí s jejich uložením nedělal. Doslova přelézáme z balvanu na balvan a nabíráme nadmořskou výšku. Překonáme první horizont a před námi je mělká kotlina, ze které se zvedá pokračování hřebene. Westgrat znatelně zvýšil sklon a překonávání jednotlivých žulových balvanů vyžaduje větší úsilí. Příjemným zjištěním je naopak, že šutry působí stabilně, nijak se neviklají a nechystají se i s námi na cestu dolů do hlubin.
    Vlevo nahoře se pomalu začíná vysouvat zasněžený vrchol Hohe Geige. Stoupání výrazně poleví, hřeben se narovná a zaostří. Odsud už je vidět sedýlko, kde se Westgrat setká s Normalweg. Dnes je sobota 14. září 2019. Sněžit přestalo v pondělí a v průběhu následujícího týdne se tady dosud nikdo neprocházel. Tak je třeba si v hromadě kamení najít vlastní cestu.
    Je poledne a Olda s Radkou vyráží k vrcholu. Za nimi jdou Honza s Mírou v závěsu. Já se marně snažím zametat cestu. Cestou se na nás zavěsily další dvě dvojice a nahoru se chystají i další. Hohe Geige je kopec nevýrazný. Nevyčnívá někam do oblohy v podobě izolovaného skalnatého kolosu. Hromada kamení má svůj význam tím, že se jedná o nejvyšší vrchol Geigenkammu a svojí výškou 3.395 m n. m. patří mezi nejvýše dostupné turistické hory v Ötztálských Alpách. Přesto je v Ötztalských Alpách 59 vrcholů ještě ve vyšší nadmořské výšce. V celém Rakousku je 695 vrcholů nad 3.000 metrů. Protože jsem dneska náhodou došel už na šestý třitisícový rakouský vršek, nic nebrání snadno a rychle vystoupat i na zbývajících pouhých 689.
    Naše přítomnost na vrcholu Velkých Houslí je vlastně náhoda. Ve čtvrtek ráno Honza telefonuje na chatu Martin Busch. Chatař unavený věčným vysvětlováním Honzu hned brzdí, ať nás ani nenapadne tam chodit, protože chata už je plná. Přeplněnost chaty a odmítnutí rezervace noclehu nás překvapila všechny s ohledem na velikost chaty a 76 polštáři v Matratzenlageru. Olda se nenechal zaskočit a hned vytáhl Hohe Geige s tím, že se ve všech ohledech jedná o důstojný kopec. Další naší spásou a skvělým rozhodnutím bylo Oldovo prohlášení, že nahoru na Hohe Geige půjdeme „cestou nejmenšího odporu“, což se projevilo tak, že jsme se nahoru vydali výrazně delším a technicky i časově náročnějším západním hřebenem.
    Výhled z vrcholu je úžasný. Jsme hluboko v Ötztalských Alpách a vysoké skalnaté hory jsou kolem dokola. Výhled přesahuje 100 km. Přímo před námi se na jihu rozprostírá mohutná Wildspitze a nedaleko něj vyčnívá 27 km vzdálený Similaun. Skutečnost, že výstup na Similaun odkládáme již podruhé za naprosto ideálních podmínek, má jistě nějaký nám neznámý důvod. Vzadu je vidět i Ortler a na jihozápadě se dere do oblohy čtyřtisícovka Piz Bernina. Na jihovýchodě se na obzoru ježí strmé věže Dolomit. Skvělé podmínky a příjemný pobyt na vrcholu zajišťuje i nezvyklé bezvětří a teplo.
    Vyhlížíme schůdnou trasu na úpatí vrcholové části. Bez nějakých problémů sestoupíme na zbyteček malého ledovce a vrátíme se do sedla. Přehoupneme se přes hranu a nakročíme do strmé skalnaté stráně. Věděli jsme, co nás čeká a konečně jsme se dočkali poměrně hodně nepříjemného sestupu. Vím o takových kamenitých strmých svazích, kde je potřeba se hodně moc soustředit na každý krok, ale až na jednu vyjímku obvykle hned na úpatí na tu citelnou náročnost zapomenu s úlevou, že jsme sestup přečkali ve zdraví. Nohy si naopak podobné sestupy obvykle pamatují ještě několik málo následujících dní. Strmý skalnatý sráz měl výšku pouhých 400 metrů, takže si zásadního úseku Normalwegu dlouho neužíváme.
    Zbývá jen sejít zpátky na chatu a zopakovat si další příjemný večer. Ráno je ještě vydařenější a nad námi se klene temně modrá obloha. Mimořádně krásné letní počasí bez jakékoliv oblačnosti se tady ještě nějaký čas bude držet.