Vystoupali jsme z lesa s potokem a před námi se rozprostírá pěkná rovná louka. Nad loukou se zvedá ohromná vápencová bariéra. V jednom místě skalnaté hradby se blýská kovový kříž. Tam je vrchol nejvyššího kopce Ennstalských Alp. Procházíme se v národním parku Gesäuse. Jsme však na jižním okraji parku a zjevně si jeho lákavou přírodu až tak moc neprohlédneme. Dnešní trmácení do kopce hodláme zanedlouho ukončit u chaty Hess. 
        Chatu Hess máme na dohled dříve, než se nadějeme. Krásné počasí sem vylákalo spoustu lidí. Chata je v hlubokém sedle mezi Hochtorem a Hochzinödlem. Oba strmé svahy se zvedají na východní a na západní straně. Den je tak výrazně zkrácený. Slunce tady vychází až v 8:47 hodin a zapadá už v 17:15 hodin. Sotva odpoledne dojdeme a objednáme si weissbiery, tak končí den a Slunce zapadá.
         Ze zaplněné chaty se ráno nikam nikdo zbytečně nehrne. Ve stínu jdeme na úpatí svahu Hochtoru. Slunce je schované za Hochzinödlem. Stejně si chladného rána neužíváme. Mikinu si stahuju kousíček od chaty. Slunce se najednou vynoří přes hranu kopce a zaleje nás světlem i teplem. 
      Spodní část cesty Josefinen je mírně ukloněná a proložená malými skalními výšvihy. Tlačí nás někam hodně doleva. Koukáme, kudy budeme pokračovat, ale ve zdánlivě neprostupné stěně zespoda ani nemůže být vidět nějaký náznak cesty. Až když se cesta zalomí přímo od nás někam nahoru, tak vidíme jednak ty, co si přivstali, tak i značky na skále. Jdeme až na nejvyšší bod strmého skalnatého svahu. Stěna je trochu položená, ale i tak nabízí větší množství solidních skalních prahů a výšvihů. Tady začínáme citelně rychle nabírat nadmořskou výšku. 
         Na vrcholu skalního ostrohu poprvé vidíme vrchol Hochtoru s křížem, aby bylo tak nějak jasné, že koukáme na to správné místo. V daný okamžik posedávání na skále se dnešní cíl jeví poměrně daleko. Přehoupneme se na opačnou stranu hřebene, sejdeme kousek dolů a pustíme se do dlouhého traverzu pod hřebenem. Současně i znatelně stoupáme. Další cesta vede po příjemně schůdné pěšině, která nás v rozletu ale krotí zářezem do strmé stráně. Skalnatý svah důrazně varuje, že ani tady není radno někam pospíchat a zbytečně se kochat. Naprostá většina cesty od chaty na vrchol vyžaduje pořádné soustředění. Hochtor svůj vrchol zadarmo rozhodně nedá. V rozporu s vyhodnocením dalšího postupu na okraji hřebenu se kříž na nejvyšším bodě rychle přibližuje a najednou už jsme nahoře. Honza počká, až za ním dojdu na vrchol a za chvíli ke kříži přichází i Béďa. Vrchol Hochtoru v nadmořské výšce 2.369 metrů je výrazný a není tam pochybnost o nejvyšším bodě. Přestože je 21. srpna 2020 a do podzimu ještě kus cesty, tak je překvapivě skvělý výhled a docela solidně vidíme i kopce v Julských Alpách ve Slovinsku. Nedaleké Nízké Taury, Totes Gebirge a Dachstein s Grimmingem lemují obzor. Bezvětří a jasná obloha nám umožňují si bot obratu docela užít. 
        Co jsme šli nahoru, nás čeká teď dolů. V náročnějším exponovanějším terénu jsou sestupy proti výstupům vždy náročnější a soustředěnější. Blížíme se k polednímu a citelně stoupá i teplota. Procházíme otevřenou krajinou bez stínu. Slunce sálá a žhne a náročnost dalšího postupu tak rozhodně ani trochu neusnadňuje. Mokro, vítr, mlha, zima nejsou žádnou výhrou. Horký letní den nám ale také dává zabrat. Přesto nás od chaty dělí jenom kousek cesty a zakrátko už doplňujeme vodu na další cestu. Překvapivě i docela dole potkáváme někoho, kdo nahoru teprve vyráží. Asi se potřebují pořádně prohřát. 
        Nahazujeme 40ti litrové batohy a necháváme pěknou chatu za zády. Navzdory předpokladům i cestou zpátky vytahuju foťák a znovu zaznamenávám krásnou horskou krajinu kolem nás. Sestup byl díky horkému letnímu dni překvapivě náročný. 1,5 výškového kilometru ale rychle ubývá a brzy jdeme po poslední louce k hospodě Kölblwsirt u vesnice Johnsbach.