Nastoupily dva nádherný slunečný dny sevřený mezi promáčenými dny. Ideální podmínky nás vlákaly do širokého ledovcem zahloubeného údolí  Ochsenkar.  Procházíme mezi naježeným masívem Mannlwand a strmou věží Torsäule s křížem v nadm. výšce 2.588 metrů. Neskutečný prostředí a lákavost skryté náhorní plošiny nemůže nějak zklamat. Natěšený Víťa peláší nahoru a já se za ním táhnu s batohem, což jej nutí na mě neustále někde vyčkávat. Slunce milosrdně zakryla vrstva oblačnosti. Cesta se nahoru vlní, kroutí a celá krajina Hochkönigu je naprosto nepřehledná. Jako obvykle stačí někdy jen šlápnout vedle, nebo nějaký kámen obejít z druhé strany a už se rozhlížíme, kudy pokračovat po schůdné cestě. Trasa na vrchol Hochkönigu východním směrem kolem Mannlwandu od Arthurhaus je nabízená jako relativně jednoduchý a poměrně bezpečný skialpinistický výstup. Přesto s ohledem na nějaké úseky moc nechápu, jak se tudy někdo na vrchol dostane i s vědomím, že sněhem pokrytá vápencová plošina se zarovná, uklidní v nerovnostech a vypadá docela jinak.
          Obklopeni vysokými boulemi vápence kličkujeme pořád někam dál a výš. Najednou se z boku vynoří vrchol Hochkönigu s vyčnívajícím Matrashausem. Nebýt chaty, nebylo by ani poznat, který vršek je ten nejvyšší. Přibývají ztvrdlá firnová pole i roztavená ledovcová jezírka. Otevřel se nám pěkný výhled na sever do hloubky Bertechsgadenských Alp.
         Tak už jsme na vršku nejvyššího kopce Bertechsgadenských Alp Hochkönigu ve výšce 2.941 m n. m. Z parkoviště u Arthurhausu jsme až sem ušli rovných 11,8 km s převýšením 1.708 metrů. Na cestu na vrchol Hochkönigu jsme potřebovali 4 hodiny a jednu minutu chůze. Dalších 2 hodiny a 13 minut jsme někde proflákali. Rychlost chůze tak dosáhla solidních 2,9 km/hod.
            Zajímavý je dnešní datum. 17. srpna 2017. Na 18,6 km vzdálený vrchol Hocheck jsme loni totiž přišli úplně náhodou právě zrovna taky 17. srpna. Přesně o rok později se opět díváme na východní stěnu Watzmannu s celým hřebenem přes všechny tři vrcholy a vedlejším Hochkalterem. Ono vůbec těch kopců je kolem dokola spousta. Vysoký Taury jsou lehce protkaný oblačností. Výrazně v nich vyčnívá bližší 37,4 km vzdálený Wiesbachhorn.
               Blíží se večer a nastávající západ Slunce se soumrakem jsou parádní. Později se obloha vyprázdní a celé nebe se pokryje hustou vrstvou hvězd. Nastávající očekávaný východ Slunce nám neunikne. S ostatními postáváme před chatou dlouho před tím, než mně zazvoní budík. Nádherný začátek nového dne. Náhorní plošina těsně před svítáním a s prvními paprsky je krásně probarvená a působí neskutečně.
              Návrat pod kopec je dlouhý. Pořád někam jdeme. Slunci už nic nebrání nás pořádně spalovat. Přece jen jsme poměrně vysoko. Míjíme další zástupy lidí, kteří jdou nahoru na Matrashaus něco pojíst. Vážím si včerejší oblačnosti, která nás chránila před náporem horka. Koukáme na nekonečné hroty skalnatých alpských vrcholů. Na jižní zdi Torsäule se potí skálolezci. Masív Hochkönigu necháváme za zády a vstřebáváme skvělý zážitky z vydařeného výletu.