Hochfeiler
Zaparkovali jsme na okraji prašné cesty. Parkoviště se skvělou vymožeností v podobě tekoucí vody z dřevěné trubky. Závěr cesty po úzkých asfaltkách mezi dobytkem navázal na překvapení v podobě mýta za pobyt na italské dálnici. Odebrání lístku zajistilo zvednutí závory. Následoval sjezd, nadjezd nad dálnicí a příjezd ke stejné mýtné bráně v opačném směru. Ujeli jsme 1,5 km vlastně jen na sjezdu z dálnice. Ani to jim nijak nebránilo dovolit si po nás chtít zaplatit 1,30 €.
Když se vynoříme z lesa, tak se dostaneme do parádního úseku po rozlehlých loukách v širokém a hlubokém údolí potoka Gliderbach. Potkáváme se se čtyřmi chlapíky s koly na batozích. Cesta byla poměrně schůdná. Jak je patrné, ne už ale sjízdná. Je zřejmé, že není třeba se nějak omezovat při hledání nápadu, jak si zpestřit výlet.
„Hele, tamhle je chata.“ Maskovaná kostka je postavená z kamení stejné barvy jako kamení kolem. Prapory plandají kolem stožárů. Chata Alpenveiru Hochfeilerhütte je postavená v nadmořské výšce 2.710 metrů a uvnitř si není téměř kam sednout.
Ráno nás kousek od chaty čeká skalnatý výšvih s nataženým ocelovým lanem a kovovými stupy. Za hranou se ukáže, že na nejvyšší vrchol Zillertálských Alp půjdeme zase celou dobu do kopce. Jsme obklopeni spoustou kamení. Otevírá se několik obzorů. Chvílemi dýchám jako Mára Holeček na Masherbrumu. Skalnaté hřebeny včera vysoko nad námi jsou teď hluboko pod námi. Nachystané je skvělé počasí. Vrchol už je na dohled. Těšil jsem se na nějakou změnu. Jsou ty výstupy na kopce pořád stejné. Ne že bych byl nějak zklamaný. Vůbec ne. Ale vrchol s křížem je i tady zase až úplně nahoře.
Vrchol nejvyššího kopce v Zillertálských Alpách v nadmořské výšce 3.510 metrů je skvělý. Kolem je spoustu tajících ledovců, strmých horských štítů a ostrých skalnatých hřebenů. Odsud bývá údajně výborný výhled hodně daleko, ale všechno ostatní je zakryté mraky, kterých je ještě více než alpských masívů.
Cestou dolů zjistíme, že na světě se skutečně dá setkat s něčím nevysvětlitelným a nepochopitelným. Něco mezi nebem a zemí. Až do nadmořské výšky 3.370 metrů donesli nároční bikeři dvě kola. Další kolo se povaluje o něco níž a poslední ze čtveřice byl natolik nepřizpůsobivý, že jej ze zad složil ještě dříve. Teď ještě kola zase odnést dolů. Skutečně skvělý nápad. Nosit kola na zádech nahoru a dolů někudy, kudy se sice ještě dá docela rozumně jít, ale rozhodně ne už jezdit na kole.
Zaujme mě, že zpátky k chatě jdeme jinudy, přestože vůbec není patrné, kudy jsme došli na oblý hřeben, který nás vedl až k vrcholu. K chatě se vrátíme krátce po poledni, což znamená, že před sebou máme celé odpoledne, které je potřeba nějak využít a něčím zaplnit.
Ostatním se nějak nechce využít jedinečnou příležitost nocovat pod širákem v dešti. Kuchař nás podruhé přesvědčil, že je skutečně šikovný. Olda si dalším noclehem zajistil skutečně naprosto vyjímečný zážitek. Něco podobného na horské chatě možná ještě neviděl vůbec nikdo.
Včera se čepice hodila po cestě nahoru i dolů, přestože na rozdíl ode dneška ještě nemrzlo. Zmrzlá voda z večerního deště a jinovatka na trávě a lávkách vytváří výrazný rozdíl proti odpoledním tropickým teplotám dole v podhůří. Poměrně snadno a rychle se vrátíme zpátky do lesa na parkoviště. Cestou se míjíme se spoustou soustředěných lidí, kteří ukrajují stovky výškových metrů. Takový dav se na chatu nemůže vejít. Kuchař se dnes rozhodně nudit nebude. Rychlý výpad na hlavní alpský hřeben skončil stejně rychle, jako začal.
Náhledy fotografií ze složky Hochfeiler
