Nezvyklý rachot upoutá naší pozornost a umožní nám sledovat působivý sněhopád. Ujíždějící sněhová deska se v sevřeném žlabu bortí, láme a rozbíjí a hroudy těžké mokré hmoty se hrnou do volného prostoru pod skalním převisem. Sotva ujdeme po louce několik málo kroků, tak ze zad sundáváme batohy a pokládáme do sněhu. Tentokrát jsme bez sněžnic moc daleko z parkoviště nedošli. Odlehčíme batohy, sněžnice se ocitnou na místě svého určení a Wengerau u Werfenwengu ve výšce 976 m n. m. se nám ztrácí z dohledu. Nad námi se rozprostírají mohutné vápencové masívy pohoří Tennengebirge a čeká nás nějakých 1.400 metrů převýšení. Na obloze se vytrácí poslední zbytky mohutné oblačnosti, která až do dnešního dopoledne zasypávala krajinu sněhem. Nahoře v kopcích se přes noc na zem sneslo snad až 40 cm sněhu.
            Od chaty je nečekaně skvostný výhled na Vysoké Taury a nadcházející večer slibuje krásnou podívanou umocněnou výborným pivem dovaleným ze Salzburku. Rozednívání a nový den se naprosto bez ostychu natlačí mezi další výjimečná rána a v bezvětří se nedá nabažit barevných změn a vykreslování hornaté krajiny.
            Slunce využívá svých energetických možností a v neděli 27. března 2016 pere do nás všechno, co celou zimu zanedbávalo. Podvědomě jsme se s Mírou a Rosťou nikam nehrnuli s tím, že jednak je času dost a jednak se vyhneme rannímu chladu. Ale prakticky hned po odchodu zjišťujeme, že jsme si naopak měli přivstat, abychom ten ranní chlad ještě stihli. Sněhová vrstva nového závozu je rozbředlá. Zkoušíme sněžnice vyměnit za mačky, ale pouze zjistíme, že nepohodlné stoupání není způsobené nevhodným doplňkem pohorek. Skialpinisté kolem nás šoupají lyžemi a rychle nám mizí z dohledu. Výrazná změna sklonu terénu a naprosto zoufalá snaha o nějaký vertikální posun způsobí, že na úrovni portálu jeskyně Eiskogelhöhle si dokážu docela dobře představit, jak se vracím zpátky, odkud jsem přišel, pokud se podmínky nějak nezmění. Na traverzu pod sedélkem mohu ve značném úsilí polevit a na sedle zjišťuji, že nový pohled do pohoří je schovaný ještě za jedním horizontem. Máme za sebou nejstrmější a nejnamáhavější úsek s mizerným sněhem, který jsme místy víceméně pouze hrnuli pod sebe. Občas někde hluboko pod námi zahlédneme maličké postavičky s lyžemi na nohou. Než se nadějeme, tak se kolem nás rychle protáhnou, peláší někam nahoru a ztrácí se nám z dohledu. Rozdíl v rychlosti postupu nahoru je výrazný a už vůbec nejde srovnávat vzájemnou rychlost pohybu směrem dolů.
               Zanedlouho dojdeme do sedla Tauernscharte ve výšce 2.033 m n. m. a náhle se úplně závratně změní prostředí. Před námi se rozprostře rozlehlé kotlina lemovaná mohutnými boulemi jednotlivých vrcholů pohoří Tennen. Stojíme na úpatí kopce Tauernkogel vysoký 2.247 m n. m. a po znatelně vynaloženém úsilí si prohlížíme poslední svah Eiskogelu nahoře označený tradičním dřevěným křížem. Je zřejmý, že teď už nás rozhodně nečeká další nepříjemný mordování s novým těžkým sněhem.
           Než se nadějeme, tak není kam stoupat a můžeme se zdržovat s parádním kruhovým výhledem. Výrazný vrchol Eiskogelu je nečekaně ostře vypnutý do oblohy a poskytuje solidní uspokojení z dosažené kóty 2.321 metrů. Dnešní vychytaný počasí vyhnalo na Eiskogel desítky skialpinistů a sami nahoře nejsme. Spousta se jich už dávno spustila do hlubin vstříc zelenému údolí, ale hodně se jich na vrchol teprve těší.
              Zpátky na sedlo Tauernscharte doslova sebíhám nečekaně snadno a rychle. Sedlo Tauernscharte se nám ztrácí za zády a spouštíme se do silné vrstvy těžkého sněhu ve svahu přesahující sklon 30°. Sněžnice zabořené do vrstvy sněhu se sesouvají. Další poklesnutí svahem se nezastaví, posadím se do sněhu a jedu dolů. Nějakou chvíli koukám, jak v hroudách sněhu poskakuje prázdná plechovka od piva. Plechovku popadnu do ruky a počkám, až v pokládajícím sklonu jízdu ukončím. Vzápětí Míra nadšeně vykřikuje: „Já jedu!“ a taky hrne před sebou sníh na úpatí svahu. Jen Rosťovi se nějak nepodaří uklouznout a dolů sestoupí pěšky.
             K chatě nás čeká jeden dlouhý vlnitý šikmý traverz, ve kterém není dostatečný prostor pro pohodlné vykračování. Sklon svahu vyžaduje zapření sněžnic hranou, což Rosťu motivuje k tomu, aby sněžnice pověsil na bágl s vědomím, že občas někam zahučí a bude nohu páčit z hlubokého sněhu. Rozbrázděným svahem od lyží se i takhle poměrně pozdě odpoledne nahoru sunou další a další skialpinisté. I nějaké ty sněžnice jsou k vidění. Vůbec jim tu pakárnu nezávidím. Nic dlouho nevydrží. Přestože je pořád krásně a jasná obloha, tak je zjevný, že sluníčka si dlouho užívat nebudeme a změna počasí je na dohled.
            Na prosluněné prohřáté terase si dopřejeme zaslouženého weißbiera. Cesta lesem rychle a příjemně ubývá. Vynoříme se z lesního porostu a koukáme, jak se stromy pajtluje prudký vítr, který navíc pro zábavu někam odnáší suchý lupení. Ještě jednou se ohlédneme na kopce, kde jsme se procházeli v posledních hodinách a s překvapením sledujeme, jak se vrcholy noří do bílých mraků a pohoří se ztrácí v další vrstvě nové oblačnosti.