Paní za sklem má zjevně ráda svůj klid a než aby nám rovnou prodala jízdenky na lanovku, raději nám ještě dává šanci si vytažení nahoru rozmyslet a ukázala nám záběr kamery seshora. Bílá plocha je narušena nějakými neohraničenými stíny. Když jí přesvědčíme, že právě takové výhledy nám vyhovují, tak ustoupí a ještě nás upozorní na zobrazená sluníčka aktuální předpovědi. Přiklání se k názoru, že nasunutý oblak tam dlouho nevydrží. Spodní okraj mraku je někde pod 1.500 metry a zajímá mě, jak může být mrak vysoký a jestli se tu třeba i nenabízí možnost prodrat se oblakem pod modrou oblohu.
      První metry zajištěné cesty Intersport jsou poměrně do kopce. Ve spodní části se pak ještě celkem znatelně nabírá výška ve strmém skalním terénu. Většina cesty je ale následně převážně prořezaná kosodřevinou a v traverzu se úbočím Kleiner Donnerokogelu táhne k sousední homoli Groβer Donnerkogelu. Po delší době pobytu na strmém svahu kopce se nad hlavou vynoří výrazný a ne zrovna masově rozšířený doplněk zajištěných cest - 40 m dlouhý visutý žebřík. Tady si dopřejeme přestávku na svačinu. Taky dáváme šanci mraku, aby se už někam poodsunul a umožnil nám koukat do kilometrové hlubiny na jezero.
       Vzhledem k rychlosti našeho postupu pouštíme před sebe úplně všechny, kteří dnes stoupají podél fixního lana nahoru. Pokud ne všichni, tak naprostá většina jich přijela z Čech a podobně jako my byli nachystaní na nádherný slunečný letní den. Žebřík vede do ničeho. Úplně se ztrácí v bílé nicotě. Nad hlavou je bílá mlha prosvětlená a cítím, jak něco hřeje. Seshora se ozývá Kuba, že je vidět Slunce. Žebříkem stoupám jako poslední za Víťou a Koldou, který hustou mlhou proráží cestu. Když z žebříku ukročím doleva na skálu a ohlédnu se dolů, tak je napnutý žebřík vidět úplně celý. Ještě před několika vteřinami se dalo dohlédnout jen přes několik málo příček.
        Vystoupali jsme nad oblak. Poslední skalnatý úsek nad žebříkem je až na vlastní vrcholovou vybouleninu vyloženě hodně do kopce. Cesta je výrazným zářezem rozdělená na dvě části. Další postup je pěkně otevřený a slušně vzdušný, jak by se dalo očekávat na dobře postavené cestě. Pro bezproblémový a pohodlný postup je skála krásně členitá plná stupů a chytů.
         Výhled z vrcholu Donnerkogelu v nadmořské výšce 2.054 metrů je překvapivý a nečekaně působivý. Oblačnosti bylo určitě až zbytečně moc, ale pohled na vrcholy protkané tuhými jazyky mlhy je vyloženě příjemným překvapením a odměnou za procházku mlhou zakrývající krajinu.
        V sobotu bylo nahoře na Dachsteinu vyloženě špatné počasí. V neděli tady bylo stejně nevlídné počasí a až odpoledne se začínalo trochu vyjasňovat. V pondělí mělo být po nějakém čase jeden den jasno s tím, že až odpoledne se sem chystá další studená fronta se souvislou oblačností a deštěm. Na Dachsteinu bylo v pondělí 12. srpna 2019 skutečně úplně jasno. Nějak už se nedalo očekávat, že se o kilometr nižší Donnerkogel nechá přikrýt mohutným oblakem, ve kterém téměř neuvidíme jeden na druhého. Vlastní oblačnost neměla na průběh výstupu naprosto vůbec žádný vliv, ale pobyt v horách je přece jen trochu jiný, když je kolem něco vidět.
        Nahoře se nám líbí, dolů nijak nepospícháme a odcházíme až za třičtvrtě hodiny. Počasí je netrpělivé a mraky s vodou se nad horami už rozprostírají. Chvilku po odchodu se dočkáme deště. Rozpršelo se v docela solidní sprchu. Sestupová trasa není vysloveně hodně náročná, ale kočárek by tudy vytlačit nešel. Kámen za kamenem a skalka za skalkou. Prostor mezi balvany vyplňuje bahínko s loužemi. Za hodinu a půl nepřetržitého slézání z kamenných prahů a stupňů jsme došli na travnaté sedýlko. Následujícím rozběhem a svižným tempem po pěšině v travnaté stráni jsme dokázali k lanovce dojít přímo před odjezdem předposlední kabinky.
        U jezera Vorderer Gosausee v nadmořské výšce 933 metrů oplachujeme bahno, při čemž je zřejmé, že už se tady nová studená fronta s deštivým počasím usadila a úplně jsme ztratili možnost si prohlížet strmé skalnaté věže Gosaukammu.