Chystaná výpravy na nějaký z alpských kopců byla nasměrována do výrazného pohoří Dachsteingebirge. Skvělá je jen už skutečnost, že jdeme po zařízlé pěšině ve skalnaté stráni porostlé kosodřevinou alpských vápencových hor. I jižní strana se sněhu úplně nezbavila a nad námi se zvedají kilometrové srázy jižní stěny Dachsteinu. Okolní prostředí vyzařuje známou atmosféru tak výraznou proti krajině o další kilometr níže. Jdeme na pěkně umístěnou chatu Südwand. Dlouho do noci se po cestě směrem k chatě kývají čelovky a chata je docela úplně zaplněná.
    Nechám se probudit nad ránem a už ve 4 hodiny se spousta lidí hrne ven do tmy. Po cestě se znovu posouvají světýlka. Už brzy ráno si prohlížím, jak jsou barevné tečky rozprostřené po skalních stěnách i na sněhových pláních v suťových kuželech pod stěnami. Je vidět, že zajištěnou cestu Annu už mají někteří prostoupenou, zatímco Víťa se pořád povaluje v posteli po včerejším náročném dni.
    Brzy už máme chatu za zády. Dnešní den je nachystaný fyzicky a technicky jako poměrně nenáročný. Na stanici lanovky na Hunerkogel se paní za sklem zajímá, jestli máme rezervaci. Už jsem pochopil, že na chatě Südwand bylo třeba upozornit na náš zájem o nocleh, ale už jsem nepobral, že je třeba si zajistit i místo v kabině lanovky. Nabídka odjezdu nahoru byla tak vstřícná naší potřebě se dostat nahoru, až kabinu nahoru vytáhli bez nás, protože jsme k místu odjezdu jednoduše přišli pozdě. Tak jsme se svezli o 10 minut později tou následující. Ušetřili jsme si bez přehánění půlden šlapání do hnusného krpálu. Náš odchod k ledovci v 08:20 hodin zaznamená webová kamera. Jsme pod dohledem téměř všude a pořád. Po zasněženém horním okraji hallstattského ledovce obloukem mírně stoupáme ke skalní bariéře.
    Barevná vápencová skála se strmě dere proti temně modré obloze. Na úpatí se do úvazků navlékají další zájemci o výhled z vrcholu Dachsteinu. Skalní masív vynořující se z plochy zasněženého ledovce je pohodlně prostupný, příjemně nakloněný a proložený kolmými výšvihy, kde je především díky ocelovým stupům pořád na čem stabilně stát a poměrně snadno se dá nastoupat potřebná výška. Víťovi se cesta jeví až moc jednoduchá. Náročnější lezení si neodpustíme a dopřejeme jinde. Snadný výstup je nahrazený nádherným výhledem z mimořádného kopce, který se nějak zařadil mezi vyjímečné objekty seznamu UNESCA. Prázdninová sobota 20. července 2019 pod vymetenou oblohou nám dopřává jistotu, že nahoře sami nebudeme. Od kříže se dají zkontrolovat dachsteinské ledovce na obou stranách. Vzdálenější kopce se již vytrácí v nevyhnutelně se vytvářejícím letním oparu.
    Scházíme dolů, při čemž řešíme, jestli se vrátíme stejnou cestou po skále, nebo uhneme z cesty stoupajícím a sejdeme až dolů na svažitý ledovec. Ubíhající hodiny nás usměrnily dolů na sníh, odkud byl další postup výrazně rychlejší.
    Povalujeme se na travnaté pláži jezera Vorderer Gosausee. Teploměr zobrazuje hodnoty už ve čtvrté desítce. Voda v jezeře odolává náporu Slunce, odmítá se prohřívat a zrádně zve ke koupání svými bídnými 15° C. Zajímavý je pohled na vrchol Dachsteinu. Před několika málo hodinami jsme z vrcholu v nadmořské výšce 2.995 metrů koukali na jezero vzdálené od nás 10 km. Cesta autem se na západní stranu pohoří na úpatí Gosaukammu k jezeru natáhla téměř až na 90 km.
   Zády jsem opřený o nacpaný těžký batoh, ve kterém je naskládáno všechno, co zítra nahoře v horách budeme potřebovat.  Ověřuji si, jestli se nějak nezměnila předpověď počasí na zítřek. Nějaký nepatrný posun tam skutečně je. Bohužel k horšímu. Ostatní skupinky Čechů ví, že si společně s volným časem poradí a na rozhodování co podnikat, mají do rána času dost. Usoudil jsem, že pro mě osobně bude snažší, levnější a jistější, když se vrátím domů a pak sem někdy pojedu znovu. Je tu natolik hezky a příjemně, že tady úplně bez sebemenšího náznaku problémů vydržíme až do večera.
    Večer se protáhneme Salzkammergutem a v zrcátkách mimo jiné sleduji, jak se nad horami hromadí neskutečně obrovské temné hradby těžkých mračen. Zítra si dá parádní letní počasí krátkou přestávku.